Organizovala svatby, obecní akce i komunitní život. Až když si sepsala všechno, co dělá, zjistila, že na seznamu chybí to nejdůležitější: ona sama. Přinášíme příběh ženy, která dojela na doraz.
Dagmar je sběratelka. Miluje sklo a porcelán, vyšívané dečky a cokoliv dalšího, co zavání starými časy. „Dělala jsem v gastru a vždycky mi vadilo, když se zbytečně vyhazovaly třeba dekorace. Když jsem začala organizovat svatby, rozhodla jsem se dělat je udržitelně. Se všemi těmi starými sklenkami a hrnky.“
Její svatební byznys začal v manželovo garáži („stejně jako Microsoft“), kde si udělala sklad a kam vodila budoucí nevěsty a ženichy, aby jim ukázala, z čeho budou na svůj velký den jíst a pít a jak budou mít nazdobený stůl.
Starý porcelán ve stodole
V roce 2021 si s kamarádem pronajala Stodolu v Babicích a od té doby pořádá svatby tam. „Tenhle prostor je autentický, na nic si nehraje, a moje skleničky a dečky se sem krásně hodí. První akci jsme udělali pro místní, kteří si ještě pamatují, jak tu za komunistů bývalo zemědělské družstvo. Přišli si sem zavzpomínat, a když viděly moji výbavu, začali mi sem druhý den nosit své staré věci. Prý mladí by to stejně vyhodili, tak tady aspoň najdou uplatnění.“
Ačkoliv to vypadá jako idylka, svatební byznys je podle Dagmar vyčerpávající. „Půl roku jedete v kuse, přes zimu bývá víc volno. Hrozně mě to baví, i když mi průběžně volá účetní, jestli chci opravdu ještě podnikat, že mi to úplně nevychází,“ směje se Dagmar.
Před sedmi lety začala pomáhat i s organizací obecních akcí. „Hlušovice jsou nejmladší obcí Olomouckého kraje a já jsem si říkala, že je tomu třeba přizpůsobit i skladbu obecních aktivit. Transformovat dětské akce na teenagerské a dát tomu trochu přesah.“ Zároveň přiznává, že do místního spolku žen vstoupila i trochu zištně – aby dostala syna do skauta.
Dagmar má ADHD a vysvětluje, že s touhle diagnózou toho vymyslíte tuny. „Osvědčilo se mi říkat nápady nahlas. Když to vyslovíte před ostatními, už jste zavázaná a máte sama na sebe bič.“ Z obecních akcí postupně zmizely plastové kelímky, zlepšila se jejich organizace a lidé v Hlušovicích na nich automaticky začali pomáhat potřebnějším – třeba tím, že si koupili buchty od sousedek. „Ve městě si můžete komunitu vybrat. Na vsi se musíte stmelit a táhnout za jeden provaz. Dělám to různě, třeba jsem na Guláš festu postavila vedle sebe stánky s lidmi, kteří se neměli rádi. Když pak jeden z nich zjistil, že mu chybí sůl, se sousedem se prostě začít bavit musel. Někdy stačí, když vás někdo popostrčí.“
Lidé podle ní potřebují někam patřit a nejhorší to mají nově přistěhované maminky na mateřské. „Představte si, že jste několik let izolovaná doma. Tak jsme se spolkem žen zorganizovaly nacvičování tanečků na čarodějnice. První rok jsme maminky musely přesvědčovat, ať přijdou, druhý už se ptaly samy, jestli zas bude nacvičování. Je to jen hodina týdně, ale je to ozdravné a komunita se přirozeně tmelí.“
Patnáct úkolů. Žádný pro sebe
Jenže Dagmar toho dělala čím dál víc, odcházela z domu v půl osmé ráno a vracela se v půl deváté večer. A když dodělala jednu akci nebo svatbu, už měla v hlavě další tři. „Je mi 45 a jsem z generace poslušných holčiček, které si musí všechny zasloužit. Snažíte se makat víc a víc, abyste byla dobrá a aby vám někdo uznale poklepal na rameno. A to ADHD tomu taky úplně nepomáhá.“ Nakonec jela v módu, kdy se jen snažila všechno přežít. Byla protivná na manžela i syna a neměla ani minutu pro sebe. Vygradovalo to během první schůzky Silnějších hybatelů loni v září.
„Můj kouč mi dal za úkol sepsat, co všechno dělám. Napsala jsem asi patnáct akcí a pak se rozbrečela. Protože můj vnitřní hlas se začal ptát: a kde seš ty, Dagmar?“ Věci se daly do pohybu. Dagmar postupně pochopila, že pocit důležitosti je opojný, dlouho vás drží nad vodou, ale zakryje to, že jedete na doraz.
„Nevzdala jsem se svých aktivit nadobro. Ale řekla jsem na obci na rovinu, že jsem vyhořelá, už nemůžu a dávám si pauzu. Skončila jsem i jako předsedkyně spolku žen. Byli v šoku, ale nakonec to vzali dobře. Teď mají pocit, že mě nemůžou otravovat. Ale můžou, pořád mi na tom obecním dění hodně záleží a ráda pomůžu, jen to už nejsem schopná táhnout sama.“ Když dneska vidí, že někdo jede v podobném tempu jako ještě loni ona, říká mu, ať brzdí. I ona už brzdí, ale jak říká, je osidlovač a potřebuje pořád nové aktivity. „Nechala jsem si třeba akce pro kostel, protože si myslím, že je třeba popularizovat. Ale jak je toho míň, už to dělám opravdu jen pro radost.“
Ubrala i v podnikání? „Spíš jsem si uvědomila, že je třeba pustit některé věci, které jsem předtím křečovitě držela.“Nejvíc ji ale těší, že ji nově nabitý mindset pomohl zlepšit vztah s manželem a synem. „Zeptala jsem se jich, jestli se mnou chtějí trávit víc času, a oni odpověděli, že chtějí. Synovi je 13, tak jsem ráda, že si ho ještě můžu chvíli užít.“
Tipy od Dagmar, jak zatáhnout včas za brzdu
- Sepište si na papír všechno, co děláte. Možná vás to taky rozbrečí, ale je to přesně ten okamžik, který vás probere.
- Pozor na bič, který si sama na sebe upletete. Nenakládejte na sebe další úkoly jen proto, že vás zrovna políbila múza. Ne každý nápad musíte realizovat.
- Zbavte se syndromu poslušné holky. Nemusíte pracovat do padnutí, abyste si zasloužila uznání; vaše hodnota nezávisí na počtu zorganizovaných akcí.
- Nebojte se říct, že už nemůžete. Komunita se nepropadne do země, jen se naučí chvíli fungovat bez vás. Vy si nechte jen to, co vám dělá radost.
Text vyšel také v newsletteru dobro.dějky.
