Přinášíme reportáž z jedné proměny místa k setkávání. Ještě loni to byla nevzhledná louka, na které lidé venčili psy, nebo kolem ní procházeli bez povšimnutí. Koncem června 2026 je ale k nepoznání.
Po štěrkových cestách přicházejí důchodci i rodiče s malými dětmi a míří k velkému dřevěnému altánu u silnice. Obec Hroznětín dnes 24. června slavnostně otevírá participační projekt „Společně v Luční”.
Cesta se od altánu táhne podél suchého kamenného koryta až k jezírku. Přes jeho přítok vede dřevěný můstek, na druhé straně čeká molo s lavičkou — a laviček je tu ostatně víc, k odpočinku slouží i čtyři dřevěná lehátka. Kousek od nich stojí knihobudka, mistrně maskovaná do kmene stromu s vyřezaným reliéfem sovy. „Rozhodně jsem nečekal, že se dostaneme do takové fáze. Finanční granty to posunuly o dost kupředu, ale samozřejmě jsou za tím desítky, možná spíš stovky hodin dobrovolnické práce,” říká Tomáš Šindelář, jeden z realizátorů projektu.
Do Hroznětína se přestěhoval a spolu s dalšími dvěma rodinami z nové zástavby v Luční ulici přišel s nápadem místo zvelebit. Tehdy se dozvěděl o grantu České spořitelny a Nadace Via Dokážeme víc, který byl určený mimo jiné na proměnu obecních prostranství. Obec musela poskytnout pozemek a dostatek nadšených obyvatel ochotných se do projektu zapojit, na oplátku dostala půl milionu korun na realizaci a další podporu — včetně konzultací s architektem. Na společných setkáních se pak lidé museli shodnout na tom, co přesně by tu mělo vzniknout.
O rok později se obyvatelé přišli podívat, co všechno se za tu dobu společnými silami podařilo vybudovat. Slavnostní odpoledne zahajuje hudební vystoupení: ostrovský hudební pedagog Jan Veverka se svými dvěma žákyněmi — oběma Eliškami — zahrál na trumpetu Z českých luhů a hájů od Bedřicha Smetany. „V knihovně se už vyměnila knížka za knížku, hned to začalo fungovat, jak má. Lidé se tu asi budou setkávat více, což je důležité. Už jsem měl v hlavě, že bychom tu se žáky uskutečnili třeba nějaký koncert,” říká Veverka.
To se musí tvořit od srdce!
Nadšení neskrýval ani místostarosta Zdeněk Jánský. „Je úžasné, jak zafungovala spolupráce samosprávy, občanů, firem i školy. Zapojily se místní firmy, které do toho daly spoustu nápadů,” vysvětluje. Na brigádách přiložily ruku k dílu úplně všichni — malé děti z Luční, jejich rodiče, i teenageři, kteří sem chodili zvelebovat okolí v rámci výuky. Zapojili se i zaměstnanci z pobočky České spořitelny v Ostrově,” dodává Jánský.
U altánu mezitím teče pivo i nealko, lidé si povídají a zpívají spolu s dětmi z mateřské školy, které si pro tuto příležitost nacvičily několik písniček. Starší děti zkoušejí dřevěnou prolézačku, ti nejodvážnější se koupou u mola v jezírku.
U suchého koryta postává Tomáš Šindelář se svým otcem Jiřím a spolu si prohlížejí, co se tu za rok podařilo vybudovat. Jiří Šindelář pracuje na podobných projektech přes třicet let, přiznává ale, že proměna místa, kde sám žije, pro něj byla přece jen něčím výjimečná — a že bez společného úsilí lidí by to nešlo.
„Jsem šťastný, že to Tomáš dokázal dát dohromady. To se musí tvořit od srdce, a jsem rád, že se těch srdcí tady sešlo dost,” pochvaluje si Jiří Šindelář. Největší práce prý teprve přijde — starat se o místo i nadále. Věří ale, že lidé, kteří mu už teď věnovali na brigádách spoustu času, nedopustí, aby nově vybudované místo chátralo. „Tady si budou hrát naše děti i vnoučata,” říká Šindelář a ukazuje směrem k nově vysázeným stromům na kraji louky. „Ty stromy budou jednou dvacet metrů vysoké a děti si řeknou, že tohle místo vybudoval jejich děda nebo táta a nesmí se to nechat sejít.”
Za textem a fotografiemi stojí Zdeněk Chaloupka.
