Nejlepší komunitní projekty někdy začínají úplně jednoduše. Jedna lavička dokáže vytvořit prostor pro rozhovory, sousedská setkání i nečekaná přátelství.
Jak moc se změní dynamika parku, okolí školy nebo náměstí, když tam, byť dočasně, přidáte lavičky a stolky? „Spolupracujeme s řadou studentských spolků a máme zpětnou vazbu, jak pár stolků a židlí skvěle poslouží jako místo k různým workshopům, setkávání nebo jako rozšíření studentské minikavárny, kde se mohou studenti potkávat,”začíná vyjmenovávat Alexandra Forejtová Lipovská, koordinátorka projektu Pražské židle & stolky spadající pod Kreativní Prahu.
z archivu Kreativní Prahy
Každý druhý čtvrtek přistane do vašeho e-mailu nová dávka inspirace. Jejich mobiliář, krásný kulatý stolek se čtyřmi židličkami, oživuje prostory po celé Praze, kterými se jinak jen prochází.
„Mobiliář často chybí třeba u škol, od mateřských po vysoké, což je škoda, protože je tam velký pohyb lidí. Nebo u dětského hřiště, kde navíc nestačí jen lavička, protože na té se špatně připravuje jídlo nebo přebaluje, potřebujete i stolek. Nebo v parku, třeba na Mečislavce, kam k našemu mobiliáři běžně chodí pracovat lidé na home officu. Udělají si doma kafe, posadí se sem s počítačem a pak tu společně pracují.“
Dokonce i na rušné křižovatce, přímo před kostelem svatého Antonína z Padovy na Strossmayerovo náměstí, se díky mobiliáři vytvořil přirozený prostor pro setkávání a odpočinek. Pražské židle & stolky vypisují každý rok v lednu výzvu, do které se mohou hlásit kulturní organizace, spolky, městské části i jednotlivci a žádat o bezplatné zapůjčení mobiliáře.
„Zájem je enormní. Umožňujeme jak celoroční zápůjčku, tak dlouhodobou na sezonu od dubna do října nebo krátkodobou na dva až čtrnáct dní. Pomáháme i se zajištěním záboru, což bývá administrativně náročné. Židle a stolky podle Alexandry Forejtové Lipovské zkrátka fungují jako prodloužená ruka kulturní akce a celý zážitek z ní umocní.
Vlevo je mobiliář v Kasárna Karlín, uprostřed přes Národním divadlem a vpravo v Pražské tržnici. Z archivu Kreativní Prahy.
Se psem, nebo k bagru
Podle socioložky Lucie Vidovičové je ale lavičkové družení se jednodušší na menších obcích, kde se lidé znají. „Ve městech mi přijde, že tam ti lidé i často sedí sami, individualizace a rychle se měnící svět seznamování na lavičkách změnily. Lavičkové seznamování funguje dobře třeba u pejskařů, protože mají společné téma.“
Podle ní je škoda, že se lavičky neinstalují třeba k velkým stavbám. „Když jde dítě kolem, chce pozorovat bagr. Zároveň s ním jde někdo dospělý, rodič nebo prarodič, a když se takhle potkají dvě děti, mohli by všichni společně stavbu pozorovat a povídat si u toho.“
Socioložka Lucie Vidovičová, autor fotografie Ludmila Opltová, Český rozhlas.
Jsem adoptovaná a nenič mě
O vlivu laviček na komunitní život vědí své i v Boskovicích. V roce 2023 tu nejprve rozjeli akci Adoptuj lavičku, čímž mysleli jednu z patnácti laviček podél hradního okruhu, které průběžně někdo ničil. „Kolegyni proto napadlo, že pobídneme lidi, aby si lavičku adoptovali. Když si ji sami opraví a budou se o ni starat, získají k ní i lepší vztah,“ popisuje architektka Markéta Grénarová s tím, že se kolem toho strhla lavina.
Během dvou dnů měli asi 40 žádostí o adopci lavičky a psali prý úplně všichni – rodiny, skupinky kamarádek, školy, místní spolky apod. „Lidé si pak vylosovanou lavičku pokreslili a na slavnostní otevření jsme ke každé lavičce vymysleli úkol. Ten byl primárně určen pro děti, ale třeba moje pětaosmdesátiletá teta s kamarádkou je nadšeně plnily taky,“ směje se Markéta Grénarová. Lavičky se místními využívají dodnes a odolávají prý i vandalům.
Adoptuj si lavičku, z archivu PRUH Boskovice
PRUH pro všechny
Parta holek, která stála za adopcí lavičky, se posléze rozhodla zvelebit nevyužívaný pruh zeleně uprostřed velkého sídliště. „Měli jsme spoustu ideálů, jak zapojíme lidi do rozhodování a uděláme to tu hezké. Trochu jsme ale narazili, vlastně trochu víc. Na setkání s občany přišli hlavně ti, kteří byli proti změnám. Báli se, že to tu vykácíme a přijdou o poslední oázu zeleně ve městě, ačkoliv ten prostor předtím stejně nikdo nevyužíval.“
Báli se i bezdomovců, kteří sem bohužel opravdu chodili. „Ale chodí sem i babičky z nedalekého domu s pečovatelskou službou: nakoupí si v Jednotě něco dobrého a kávu z automatu, dají si na stolek ubrousky a povídají si.“
Místní si odhlasovali, že tu vznikne komunitní galerie PRUH. Kromě panelů sem spolek instaloval i lavičky a šachové stolky, které si prosadil místní šachový spolek. „Zatím jsme nevyřešili, jak sem dát i šachové figurky, aby se nerozkradly. Ale třeba kamarádka to řeší tak, že si s dcerou cestou ze školky posbírá kamínky, které pak používají místo figurek. Dvakrát třikrát do roka tu probíhá i šachový turnaj.“
Galerie PRUH v Boskovicích
S pizzou, kočárkem i cigaretou
Spolek i město, pod které PRUH spadá, podle Markéta Grénarové dělají to, co si místo žádá. „V horní části, kde jsme instalovali dvě lavičky, se nedávno třeba přidával koš se zabudovaným popelníkem. Prostor využívají všechny generace, maminky s kočárky, senioři, šachisté apod. Jeden tatínek mi poslal fotky, jak si jeho syn, podle fotek tak z páté nebo šesté třídy, už druhý rok po sobě koupil s kamarády pizzu a oslavil tu narozeniny. To mi udělalo radost.“
I když mobiliář průběžně popisují vandalové a spolek musí dvakrát do roka zorganizovat uklízecí akci, park svou komunitní funkci plní. „A nejhezčí moment byl, když za námi přišli ti, kteří byli původně proti, a řekli, že se nám to povedlo a že je to tu dobré.“
Markéta Grénarová s kolegy, foto Zdeněk Chaloupka.
Malá lavička, velký dopad
Podle Alexandry Forejtové Lipavské se prý často děje i to, že si spolky, městské části a organizátoři akcí s jejich mobiliářem vyzkouší, že to komunitně funguje, a příští rok si pořídí vlastní. „Oslovila nás už i další města, třeba Liberec, Tábor nebo Zlín, a ptají se na naše zkušenosti. Rádi předáváme know-how, protože vidíme, jaký má takový malý projekt velký dopad na život ve městě.“
Načerpejte lavičkovou inspiraci
The Friendly Bench: V Británii zašli ještě dál a udělali z laviček oficiální zbraň proti samotě. Projekt The Friendly Bench staví speciálně upravené a zelení obklopené lavičky s cílem přirozeně propojovat lidi, především místní seniory. Nejsou to jen místa k sezení, ale komunitní mikropointy, které posilují sociální soudržnost mezi obyvateli a pomáhají snižovat sociální izolaci a osamělost.
Lavička Václava Havla: Dvě křesílka propojená stolkem, kterým prorůstá lípa. Český unikát od architekta Bořka Šípka má i symbolický rozměr, ale primárně byl designován coby místo pro dialog. Nutí totiž sedět dva lidi naproti sobě, koukat si do očí a mluvit spolu a společně hledat pravdu. Aktuálně jich najdete 60, v Česku i po celém světě.
