O cvičení po čtyřicítce a běhání online s hybatelkou Helenou. Sama má nejen výbornou kondici, ale také chuť dodat energii těm, kteří o ni už přicházejí.
Helena vystudovala Vysokou školu ekonomickou a s budoucím manželem vyrazila do světa. Dva roky studovala v USA, další tři pracovala v Amsterdamu v marketingovém oddělení korporátu. „Byla to super škola, naučila jsem se tady spoustu věcí. Jednat s lidmi, systematicky přemýšlet, dívat se na věci z různých úhlů. Město i Holanďané nám s manželem hodně sedli, věřím, že se mi ještě někdy poštěstí s nimi pracovat.“
Nejedu na výkon
V Amsterdamu také začala běhat. „Holandsko je trendsetter, takže běh tam byl už kolem toho roku 2010 hodně populární. Účastnila jsem se třeba závodu, kde běželo 35 000 lidí. Neběhala jsem ale sama, docházela jsem do jedné organizace a trénovala ve skupině.“ Právě tahle zkušenost ji inspirovala, když po návratu do Čech v roce 2012 přemýšlela o vlastním podnikání.
„Rozhodla jsem se rozjet kurzy běhání pro ženy. Od začátku jsem na to šla systematicky. Nenapadlo mě udělat napřed běžecký kroužek a čekat, jestli se to rozroste. Rovnou jsem šla do vlastní značky Jdu běhat, sehnala profesionální trenéry i zázemí s šatnou.“
Byznys od začátku stavěla z pozice klientky a neustále přemýšlela, jak by to chtěla mít ona, kdyby s běháním začínala. Do projektu přizvala ještě kamarádku z vysoké a společně daly dohromady koncept.„Hodně pečlivě jsme třeba přistupovaly k výběru trenérů. Pokud byl trenér moc výkonnostně zaměřený, nefungovalo to. Nechtěly jsem vytvořit místo, kde se řeší hlavně tempa a kilometry.“
Podle Heleny není na orientaci na výkon nic špatného, ale jejím cílem byly kurzy, kde ženy a dívky běhají hlavně pro radost. „Hned po návratu do Prahy jsem hledala místo, kde bych mohla běhat jako v Holandsku. Ale nenašla jsem právě nic pro nesporťačky, a tak jsem si to založila sama.“
Komunita, nebo služba?
Zatímco dnes vzniká řada byznysů přes komunitu, Helena o tom v roce 2013 takhle vůbec neuvažovala. „Tohle je téma až posledních let. Tehdy to všichni brali tak, že poskytují službu. Mám tady fitko, jsou tu stroje a ty sem chodíš na lekce. Chtěly jsme to dělat co nejlépe, ale pořád to byla služba.“
Komunity běžkyň ale vznikaly přirozeně. „Například běžkyně z prvního roku jsou kamarádky dodnes. Je to parta asi deseti holek, které se pořád stýkají. I já se s nimi kamarádím.“ Helena se kurzů běžně účastnila – nikoliv v roli trenérky, ale coby řadová běžkyně.
„Běhám pořád. Odhaduju, že za těch jedenáct let jsem vynechala maximálně dvacet týdnů. Je to moje nutná rutina a součást života.“ Než fungující značku loni s kamarádkou prodaly, proběhlo jejich kurzy přes 6 000 žen a dívek.
Proč se rozhodla firmu po deseti letech předat dál? „Cítila jsem, že už to nechci dělat dalších deset let. Blížila se čtyřicítka, tak jsem si řekla, že to raději rozštípnu teď než později. Už jsem směrem k tomuto projektu necítila tu posouvací energii, nechtěla jsem mentálně vyhořet. Jsem ráda, že jsem firmu odevzdala na svém pomyslném vrcholu.“
Bez pohybu není energie
Od té doby přemýšlí Helena o novém směru. Pořád by chtěla zůstat u pohybu, jen by ráda přesunula pozornost k lidem nad čtyřicet. „Lidé mezi čtyřicítkou a šedesátkou mají jinou fyziologii, kondici i časové potřeby než dvacátníci. Zhruba od pětatřiceti let trpíme chronickým nedostatkem času i energie a vzniká začarovaný kruh. Nemáme energii proto, že se málo hýbeme, a nehýbeme se proto, že máme málo energie. Ráda bych lidi učila, jak se z toho vymanit a nahodit se.“
Stále ale přemýšlí o konkrétním konceptu, což byl i důvod, proč se přihlásila do Silnějších hybatelů. Jako odměnu za jejich absolvování dostala konzultaci s Janou Havlenovou, která pomáhá neziskovkám s rozvojem a fundraisingem.
„Dospěly jsme k závěru, že bych měla udělat testovací pilotní projekt. Abych získala zpětnou vazbu, jestli to ti čtyřicátníci opravdu chtějí, jak velká je potřeba. A že nejdůležitější je vize. Dávám si proto na čas a bavím se o tom s ostatními.“ Co zůstává stejné jako u běhání, je, že se k tomu Helena opět staví z pozice zákazníka. A plánuje přizvat ke spolupráci fyzioterapeuta a trenéra.
Síla, mobilita, sebevnímání
„Při cvičení v tomhle věku je třeba budovat sílu, využívat vlastní váhu a podporovat mobilitu a vnímání vlastního těla. V tomhle věku sami sebe upozaďujeme a ztrácíme sebevnímání, zároveň ochabují svaly. Pokud bychom se po čtyřicítce věnovali jen excesivnímu běhání, může to být kontraproduktivní a můžeme si ubližovat. Lepší je ten běh nakombinovat s vhodným cvičením.“ Z původního projektu má vybudovanou základnu žen, které baví společně běhat.
„Díky Silnějším hybatelům už na to koukám jinak. Ráda bych vytvořila komunitu lidí, kteří věří pohybu a mají stejný zájem: chtějí být zdraví. Chtěla bych jim umožnit potkávat podobně naladěné duše.“ V menších městech se lidé podle Heleny sdružují na základě toho, že bydlí vedle sebe. Ve městech, kde je lidí hodně, se sdružují na základě stejných zájmů. Protože si ale uvědomuje, že řada lidí nemá čas scházet se s trenérem osobně, plánuje offline i online cvičení. „Než někam hodinu dojíždět a tam hodinu cvičit, třeba třikrát týdně, je lepší se denně hýbat půl hodiny. A klidně online.“
Tak poběžte
Když na podzim nastoupila do nové firmy, rozběhala i kolegy. „Chtěla jsem tam rychleji zapadnout, tak jsem začala s tím, co umím – s během. Začátečnický trénink zvládám vést poměrně dobře, ale firma funguje online, takže i ranní běh jednou týdně jsem vyhlásila online. Teď na jaře vedu i minikurz běhání pro kohokoliv. Jednoduše se spojíme přes mobil, pozdravíme se, vypneme mikrofony a kamery, rozcvičíme se a přejdeme k hlavnímu tréninku. A od června zase začínám stejně jako loni se cvičením pro ženy ve Stromovce, také jednou týdně. Dělám to všechno zdarma a pro radost, a zároveň se u toho učím. Budu ráda, když se připojíte, informace najdete na Instagramu a Facebooku.“
Na hybatelích Helena ocenila hlavně vzájemné sdílení zkušeností. „Z každého setkání jsem si odnášela jeden dva nápady nebo pohledy, na které bych nikdy sama nepřišla. Od té doby se lidí ptám, co jim funguje. Nehledám radu, jak to mám udělat já, jen poslouchám, jak to mají oni.“
Článek vyšel v newsletteru dobro.dějky.
">
">
">