Ještě loni tu převládalo křoví a odložené dřevo, dnes se v údolí potkávají sousedé, děti i celé rodiny. Proměnu Třešňovky v Nupakách podpořil velký grant Dokážeme víc. O tom, že podobná místa nikdy nejsou definitivně hotová, se místní přesvědčili jen pár dní po slavnostním otevření.
„Třešňovka je krásný kus přírody, který tady v Nupakách potřebujeme,“ říká Anna Wimmerová, vedoucí projektu Oživení Třešňovky, když čeká s nůžkami v ruce u oranžové pásky. „Je to takový protipól naší komerční zóny.“ Vedle ní stojí starostka Pavla Kučerová a obě ženy se chystají slavnostně otevřít proměněné údolí – to, kde loni v červnu rostlo hlavně křoví a kde se u potoka válelo dřevo a stará pneumatika.
Kdo sem od té doby nezavítal, teď stojí a nevěří vlastním očím. Na svahu kvetou nově vysazené okrasné třešně pěti různých odrůd, dole u dětského hřiště vzniklo dřevěné sezení připomínající malý přírodní amfiteátr, a mezi stromy přibyl i statný kaštan a ořech – oba dostal realizační tým darem od místních občanů, kteří je měli přebytečné na zahradě. „Zjistili jsme, že tahle alej byla poprvé vysazená přesně před sto lety, v roce 1926,“ doplňuje Pavla Kučerová u pásky. „Takže třešně, co tu kvetou dnes, jsou už jejich třetí generací.“
Pár dní po slavnostním otevření ale údolí prověřila silná bouře. Popadané stromy poškodily část prostoru, jejich dřevo však nezůstalo ležet bez užitku – postupně se proměnilo ve vyřezávané prvky, které dnes místo dotvářejí. Řešit se musel také amfiteátr: původní kmeny bylo potřeba reklamovat. Reklamace se podařila a půlkulatiny, na kterých se nesedělo dobře, nahradily praktičtější hranoly.
Radost z otevření ale netrvá dlouho. Obloha nad údolím tmavne rychleji, než se čekalo, a první kapky ženou celou akci hledat útočiště jinde. Program se stěhuje do společenského centra obecního úřadu – do stejného sálu, kde se před rokem konalo veřejné projednávání budoucí podoby Třešňovky a kde tehdy padaly první nápady, hlasy pro klid i hlasy pro víc společenského života. Tenkrát šlo o návrhy na papíře; dnes, po dokončení díky grantu Dokážeme víc, za nímž stojí Nadace České spořitelny a Nadace Via, se řeší spíš detaily posledních úprav.
Rozhovor s oběma ženami tu moderuje místní občan Tomáš Bakos a ptá se Anny Wimmerové, jestli se na místě bude ještě něco dodělávat. Ta popisuje, že k lavičkám budou muset přibýt schůdky, aby se k nim lidé pohodlně dostali, a cesta dolů je zatím bahnitá. Oprava přijde na řadu na podzim. „Teď je to takové napůl dokonalé,“ říká se smíchem. Když ji Tomáš Bakos požádá o jednu větu na závěr, přeje Třešňovce hlavně to, aby komunita, která se kolem projektu semkla, fungovala dál. „Lidi se tu potkávají, zdraví se, i děti nás pozdraví – i když občas zapomenou,“ dodává. Pavla Kučerová k tomu přidává vlastní přání: aby bylo v alejích vždycky dost třešní pro všechny.
Tomáš Bakos má k Třešňovce blíž, než by se na moderátora čekalo – bydlí s partnerem Michalem Strožkem přímo naproti údolí a celou proměnu sledovali z okna. „Najednou tam jezdily náklaďáky, chodily tam týmy lidí, a než jsme se nadáli, byla tam úplně jiná architektura,“ popisuje Michal Strožek. Nejvíc ho překvapilo, jak šetrný zásah to nakonec byl. Amfiteátr i nové stromy podle něj do krajiny zapadly, aniž by potlačily tu původní, trochu divokou atmosféru místa. „Je hezké vidět, jak se ze zapomenutého koutu stalo místo, kam se lidi rádi vracejí,“ dodává Tomáš.
Proměna údolí přitom nebyla dílem najaté firmy, ale hlavně samotných Nupak. Předcházely jí dvě brigády – ta první byla úklidová, mizela při ní stará bioskládka větví a pokácených stromů, které se pod dohledem hasičů spálily. Na druhé, spojené s výsadbou třešňové aleje, se sešlo přes dvacet místních napříč generacemi a k nim se přidali i lidé od spolupracující firmy. Samotné sázení stromů si ale obyvatelé odvedli čistě svépomocí. Firma jen poradila, jak správně použít kůly, hydrogel, mulčovací kůru a závlahové trubky.
Jakmile oficiální část večera skončí, přichází kouzelník. Opravdu. Za zvuků hudby vstupuje do sálu muž s výraznými červenými botami a klaunským nosem a předvádí jedno kouzlo za druhým. Kolem něj se rychle utvoří hlouček dětských diváků. Ve vzduchu voní klobásy z místního řeznictví a přes okna společenského centra je vidět, jak venku pomalu houstne tma.
Když se skoro úplně setmí, nástroje naladí kapela Apokalypso, kterou v Nupakách znají – hraje tu totiž už poněkolikáté. Hudba se nese sálem ještě dlouho poté, co by si člověk venku u potoka netroufl bez baterky ani na krok, a řeč mezi lidmi se pomalu stáčí k tomu, co všechno se v Třešňovce ještě chystá.
