Příběh Marie Krajplové ukazuje, jak snadno se pomoc druhým může změnit v tlak na sebe. Projekty pro svou komunitu dělala s takovou vervou, až nakonec navzdory těm nejlepším úmyslům padla na dno. A její příklad ukazuje, že vyhoření hrozí i těm nejlepším, nebo možná hlavně jim. Otevíráme příběh o vyhoření s Marií Krajplovou, loňskou koordinátorkou programu Silnější hybatelé na Osoblažsku.
„Dlouhé roky jsem žila v nastavení, že mám hodnotu jen ve chvíli, kdy makám,“ popisuje Marie.
Marie vypráví, že v ostrém tempu jela už na základní škole. V páté třídě rozhodla, že chce být umělkyní, a protože nevěděla, jestli ji víc baví kreslení, malování nebo keramika, snažila se být dobrá ve všem. Pak její mámě kdosi poradil, že v Praze je škola restaurátorství a konzervátorství, a že když tam Marie půjde, zkusí si všechno a postupně se vyprofiluje. Přijímačky udělala, odešla z Brna do Prahy, ale hned první den zjistila, že udělala chybu.
„Nešlo o výtvarný obor, spíš o řemeslo. Hrozně jsem to obrečela, ale rozhodla jsem se, že se hecnu, školu dodělám a pak půjdu na AVU.“ Tady si prý vypěstovala další nezdravý přístup, který si později přenesla i do práce. „Když mám zakázku a od začátku cítím, že by bylo rozumnější ji ukončit hned, zatnu zuby a stejně do toho jdu. I když je to pro mě destruktivní.“ Na střední a později i na AVU nasadila tempo, které by zvládl málokdo. Přes den škola, po ní přípravné kroužky a v noci dvanáctihodinové směny v tiskárně. „V šest ráno jsem skončila, přijela na byt, půl hodiny si lehla, osprchovala se a vyrazila do školy,“ popisuje. K tomu všemu založila občanské sdružení, začala vydávat autorské knížky a dělala popularizační projekty pro nezisk.
Opravit dům? To zvládnu
V té době také Mariina máma koupila ruinu v Uhelné v Rychlebských horách. A protože tam nebyl dostatek řemeslníků a Marie vypadala, že díky studiu restaurátorství zvládne i omítky a dlažbu, strávila dvoje letní prázdniny a většinu víkendů na stavbě. „Od pondělí do čtvrtka jsme s přítelem chodili do školy a pracovali, v pátek jsme sedli na autobus a jeli do Uhelné. Tam jsme opravovali dům, v neděli jeli zpátky do Prahy a z neděle na pondělí jsem už většinou šla na noční do tiskárny.“ Když pak měla jeden volný den, rozhodla se, že v Rychlebských horách založí multižánrový festival Blacksphere, který letos v červnu proběhne už posedmé. Pro ročník před čtyřmi lety vymyslela s kolegou dotykovou interaktivní mapu Dotkni se Javorníku, která by návštěvníkům umožnila nořit se do vzpomínek daného místa. Během toho zjistila, že v Rychlebských horách nezůstaly dochovány žádné kroje. A tak se rozhodla, že povzbudí místní, aby si vymysleli nový kroj.
Modrá je dobrá
Celé léto pak jezdila s podporou Nadace Via po regionu a učila sousedy modrotisk, protože většina hezkých krojů má prý část tvořenou právě modrotiskem. Modrá barva navíc odkazuje na místní Borůvkovou horu. Marie následně založila komunitní centrum, ve kterém seniorky dělají modrotisk, na akcích ho prodávají a z vydělaných peněz nakupují další materiál a učí tuto techniku další lidi. „Viděla jsem, že tu je hodně šikovných lidí, včetně seniorů, kteří by se chtěli scházet, ale neměli k tomu podmínky. Tak jsem to zařídila.“ Postupně založili i módní značku Modro.one s cílem jednou za čas vytvořit pěkné módní kousky a získat tak peníze na další projekty.
Nekontrolovaný pláč a mozek zahalený mlhou
Jenže pak přišlo to, co bylo nevyhnutelné. Když jí klient jednou oznámil nějakou nepříjemnou zprávu, měla najednou pocit, že jí něco prasklo v hlavě. Začala mít tik v oku, třes v rukou, občas nekontrolovaně brečela a měla pocit, že její mozek je zahalený mlhou naloženou ve slaném roztoku. Přemýšlela, jestli jít k lékaři, ale se třemi rozjetými projekty, dvěma festivaly, učením jiných, sebevzděláváním, vedením komunitních aktivit a vidinou nutnosti odevzdat sedm audioknih během pěti měsíců si nebyla jistá, jestli na to bude mít čas.
„Všechny svoje neziskové aktivity dotuju ze svého podnikání. I festival Blacksphere dělám zadarmo. Jenže pracuju pro neziskovky a kulturní instituce a každá schůzka začíná tím, že nemají moc peněz. Takže se musím otáčet, abych to všechno utáhla, a musím mít nasmlouvané projekty na dva tři roky dopředu.“
Pod tlakem svého okolí nakonec na vyšetření šla. Lékařka ji prohlédla, konstatovala, že má Marie hladinu stresového hormonu kortizolu vysokou jako voják v boji, a poslala ji k psychiatrovi. Když pak za dveřmi zaslechla hlas lékařky („Maluje obrázky a má takové stresové hodnoty? Z čeho?!“), silně zatoužila po normální životě. A postupně si vytvořila tříletý plán, jak zvolnit.
Povodně odkryly vše
Definitivní procitnutí pak přinesly povodně, které Jesenicko zasáhly v září 2024. „Najednou jsem v plném světle viděla motivace jiných lidí. Došlo mi, že nejezdím na dovolenou ani na víkendy, snažím se přinášet do regionu peníze, a jiní vidí v katastrofě jen příležitost se zviditelnit. Jedna starostka byla nešťastná, že se jim povodeň vyhnula, protože chtěla natáčet videa, jaká je zachránkyně! Pochopila jsem, že se musím naučit být sobec a být sama pro sebe na prvním místě.“
Povodně pomohly odplavit i původní Mariino nastavení, že musí dávat neziskovým aktivitám přednost před svým podnikáním. „Protože podnikám sama pro sebe a to je sobecké, kdežto nezisk dělám pro druhé a měl by mít přednost.“ Měla už od té doby volný víkend? „Ano, docela hodně. Beru to teď tak, že se nezisku věnuju ve svém volném čase a za své peníze. Není to moje povinnost, takže jedu jen do té úrovně, která mi nevytváří stres, a nekladu na sebe svými aktivitami přehnané nároky.“
Mariina pravidla přežití
- Buďte sami pro sebe na prvním místě: Pokud nebudete v pořádku vy, nebudete mít z čeho pomáhat ostatním.
- Neziskové aktivity nejsou povinnost: Věnujte se jim jen do té úrovně, která vám nevytváří stres. Dobročinnost by vám měla energii vracet, ne ji jen vysávat.
- Nelpěte na věcech, které neovlivníte: Když vám den před festivalem odřekne jedno z divadel, svět se nezboří. Netrapte se věcmi, které nejsou ve vaší moci.
- Ztrátu iluzí berte jako osvobození: Ne všichni se chtějí držet za ruce a budovat lepší svět. Volný víkend a dovolená by neměly být luxus, ale pevná součást vašeho kalendáře.
- Snižte nároky sami na sebe: Opravdu nemusíte jet na sto procent na deseti frontách najednou.
Text vyšel také v newsletteru dobro.dějky.
