Děti mají kluby, hřiště i bezpečné prostory pro setkávání. Senioři často ne. Přitom nepotřebují složitý program, ale druhé, s nimiž mohou trávit čas. Jak vznikají místa, kde na věku nezáleží?
Proč jsme si zvykli vytvářet mladým bezpečné přístavy, zatímco u seniorů žijeme v iluzi, že jim ke štěstí stačí slevové letáky? „Ve společnosti obecně panuje přesvědčení, že senior je svéprávný a může si zábavu najít sám. Pak můžeme mluvit třeba i o nějakém prostorovém ageismu, ale hlavním problémem podle mě je, že se ta místa málo prolínají. Máme prostory vyčleněné pro děti a mladé, v Praze jsem zase chodila cvičit na hřiště pro dospělé, kde visela cedule, že tam nemají chodit děti. Bylo by ale fajn vytvářet prostory pro lidi, kteří prostě chtějí jít ven. Bez ohledu na věk,“ popisuje socioložka Lucie Vidovičová, která se ageismu věnuje.
Klub na rohu
Je chyba seniorů, že nedělají nepořádek a neupozorňují na sebe, zatímco u teenagerů se předpokládá, že když jim nevytvoříme nízkoprahovou zábavu, začnou fetovat, krást a potulovat se? „Někteří senioři škodí taky, ale není to tak vidět,“ směje se Lucie Vidovičová. A dodává, že by se jí líbilo, kdyby to v Česku fungovalo jako v Kanadě. Tam prý fungují otevřené prostory, většinou na rohu domu, kde jsou místa k sezení a plné regály materiálů, ze kterých se dá vyrábět.
„V každém z těch míst sedí ergoterapeutka a kdokoliv sem může přijít, udělat si kafe, popovídat si s ní a něco vyrábět, nebo jen tak posedět. I když se prý nakonec většinou přirozeně vytvoří skupinky, prostor je sdílený a otevřený úplně všem.“ Lucie Vidovičová ale uvádí i pozitivní příklad z Česka, konkrétně z jedné brněnské čtvrti. Za starostou tam průběžně chodí místní seniorky s tím, že by potřebovaly místo pro klub nebo na petang, a on se jim snaží vyhovět. „Prý by ho to samotného nenapadlo, ale když dámy přijdou s vlastním nápadem, není problém je podpořit.“
Skvělým nízkoprahovým místem bývají i knihovny. „Je to bez nákladů, maximálně zaplatíte roční poplatek v řádech pár desítek korun. Senioři si tu mohou v klidu číst, povídat si, doporučovat si knihy, odpočívat,“ dodává Lucie Vidovičová.
Komornější, ale pestré
Můžete namítnout, že většina obcí pořádá nejrůznější akce, od pálení čarodějnic po koncerty, které jsou také zdarma a pro každého. „Jenže tohle jsou takzvané mikrofonové akce, kde je hluk a hodně lidí. Většina seniorů by se raději scházela v komornějším duchu,“ vysvětluje Kristýna Posoldová, komunitní pracovnice Městské MAS Uherské Hradiště. Kristýna se pod projektem Spoluhráči věnuje podpoře komunity a rodin. Když v rámci projektu mapovali v Uherském Hradišti situaci místních seniorů, zjistili, že tahle skupina by se chtěla setkávat.
„Tak jsme letos v lednu začali v komunitním centru Mýtina pořádat seniorská setkání u čaje. Vždycky první pondělí v měsíci. S tím, že my poskytneme jen prostor a podporu, a program si senioři tvoří sami. Každého baví něco jiného a ostatní si to mohou vyzkoušet s ním.“ Parta seniorů, která má momentálně asi 15 stálých členů a další průběžně přibývají, jezdí ráda na výlety. Vyrazili třeba na prohlídku kostela s panem farářem, komentovanou prohlídku města („která byla pomalejší a na míru“), sběr medvědího česneku, výuku country tanců pod taktovkou jedné z dam a o Velikonocích společně pilovali techniku zentagle. Kristýna Posoldová taky.
„Každý nabídne, co by chtěl předat. Jeden pán je cestovatel, takže se těšíme na přednášku z jeho cest. Další pán je mykolog, takže vyrazíme na houbařskou procházku. Je toho víc a víc, věnujeme se aktivitám i v jiných časech – teď například hledáme prostor pro společné taneční večery. Máme tu muzikanty, donesou klávesy a kytary a zpíváme.“
Ježíš, to je Jarka!
Veškerý program je pro seniory zdarma a může přijít kdokoliv, noví členové chodí na doporučení těch stávajících. „My je milujeme a oni milují nás. Stalo se třeba, že pán seděl už potřetí vedle jedné paní a najednou vykřikl: ,Ježíš, to je Jarka! My se známe!´ Zjistil, že kdysi jezdili společně s dětmi na lyže, ale už se 40 let neviděli a nepoznali se,“ směje se Kristýna Posoldová. Senioři momentálně řeší, jestli se budou učit hrát bridž, nebo bingo. A až se jedno nebo druhé (nebo obojí) naučí, dorazí za nimi studenti Univerzity Tomáše Bati, aby si s nimi mohli zahrát. „Snažíme se propojovat generace a nabídnout jim společné trávení volného času, které prohloubí mezigenerační dialog.“
Program není třeba, stačí pocit užitečnosti
Od podzimu 2025 se v Domově pro seniory v Uherském Hradišti setkávají senioři s dětmi z mateřských škol a v současné době hledá Kristýna Posoldová s kolegyní pohádkové babičky a dědečky, kteří by četli ve školkách. Na těchto projektech spadajících rovněž pod projekt Spoluhráči spolupracují s pražskou organizací Mezi námi, která má propojování generací ve svém DNA. „Senioři ani tak nepotřebují, aby pro ně někdo vymýšlel program. Potřebují pocit užitečnosti a lidský kontakt. Proto podporujeme aktivity napříč generacemi a zapojit se může úplně každý,“ popisuje Kateřina Jirglová, ředitelka Mezi námi.
Podle ní je důležité, aby se nikdo nebál zestárnout a aby bylo stáří radostné a smysluplné. „Ve stáří můžeme předávat moudrost a trpělivost mladším generacím. Naše pohádkové babičky a dědečkové chodí každý týden číst dětem do školky, děti ze školek a škol zase pravidelně docházejí do blízkého seniorské zařízení a s jeho obyvateli si povídají. Snažíme se, aby seniory navštěvovaly stejné děti a mohly tak vznikat nové vazby. Senioři také mohou pravidelně docházet do školky jako pomocníci,“ vysvětluje Kateřina Jirglová. Senioři si díky organizaci mohou povídat s dětmi i online, mohou se vzdělávat nebo se účastnit mezigeneračních tvořivých dílen.
Před třemi lety také společnost Mezi námi ve svém sídle na Praze 4 otevřela mezigenerační komunitní centrum, kde se mohou senioři pravidelně setkávat, navazovat nové vztahy a aktivně trávit čas. Hrají zde šachy, zpívají za doprovodu houslí a kytary, učí se cizí jazyky, účastní se odborných přednášek i tvořivých workshopů. Součástí centra je také IT koutek, kde senioři najdou zázemí a pomoc s používáním chytrých telefonů, počítačů i online služeb. Senioři–dobrovolníci mají vstup zdarma, ostatní platí symbolický příspěvek 50 Kč.
„Naším cílem není seniory zabavit, ale propojit. Když má člověk kolem sebe vztahy, cítí se potřebný a má komu předávat své zkušenosti, získává do života mnohem víc než jen vyplněný čas,“ uzavírá Kateřina Jirglová.
Lucie Vidovičová zastává názor, že dnešní senioři mají širokou škálu aktivit. „Někdo rád plete, další chodí na koncerty nebo na párty. Někdo rád chodí do přírody, někdo cestuje po evropských městech, někdo studuje, někdo rád pečuje apod, Nesměrovala bych to proto na věk, ale na to, co lidi baví a zajímá. Pokud někdo rád chodí po horách, je jedno, jestli je mu čtyřicet nebo sedmdesát, mohou chodit společně a může se to prolínat.“
Jak se mohou senioři sami zapojit?
- Staňte se čtecí babičkou nebo dědečkem: Organizace Mezi námi je neustále otevřená dobrovolníkům, kteří chtějí chodit číst dětem do mateřských škol – nejen v Praze, ale po celé ČR.
- Zajděte do knihovny: Knihovny už dávno nejsou jen o půjčování knížek. Najdete tu kluby deskových her, přednášky, tvořivé dílny nebo kurzy digitální gramotnosti, ale hlavně jsou bezpečným, teplým a bezplatným prostorem pro každého.
- Zeptejte se na své MASce nebo v komunitním centru: Místní akční skupiny (MAS) a komunitní centra často pořádají neformální sousedská setkání u čaje či kávy.
- Vzdělávejte se na U3V: Univerzity třetího věku nabízejí možnost studovat zajímavé obory za symbolické poplatky. Kromě nových vědomostí tu potkáte lidi se stejnými zájmy.
- Iniciujte vlastní klub: Jak ukazuje příklad Lucie Vidovičové, nebojte se oslovit vedení své obce nebo městské části. Pokud se sejde parta lidí, která se chce scházet, obce jim mnohdy vyjdou vstříc a poskytnou prostor.
Text vyšel také v newsletteru dobro.dějky.
