Na první pohled jen další stará stavba na obzoru. Ve skutečnosti ale místo, které dokáže znovu propojit lidi a krajinu. Příběh kostela v Děkově ukazuje, jak může ožít celá komunita.
Při procházkách krajinou je možná míjíte bez povšimnutí. Kostelní věž na obzoru, starý zámek, boží muka v polích nebo fara se zarostlou zahradou. Památky nejsou jen „staré stavby“ – nesou v sobě paměť lidí i krajiny. Připomínají nám, že každé místo má svůj příběh. A že my jsme jeho součástí. Když takové zapomenuté místo ožije, často se probudí i komunita kolem něj. Výzkumy potvrzují to, co sami cítíme: tam, kde je historické dědictví živou součástí každodennosti, bývá silnější vztah k místu i mezi lidmi navzájem.
Kostel, který znovu otevírá obec
Jedním z takových míst je kostel Narození sv. Jana Křtitele v Děkově. Patří k nejstarším památkám v regionu, ale donedávna bohužel také k těm nejvíce chátrajícím. A místní postupně dospěli k tomu, že takhle to dál nejde. „Dá se říct, že ten nápad vznikl na Silvestra,“ říká Milan Zabilanský ze spolku Srdce Děkova. „Sešli jsme se, povídali a ukázalo se, že stav kostela trápí nás všechny – starousedlíky, chalupáře i sousedy z okolních vesnic. Rozhodli jsme se, že s tím prostě musíme něco udělat.“
Tak vznikl spolek Srdce Děkova. Společně s dobrovolnými hasiči a dalšími nadšenci si dali smělý cíl: vrátit kostelu roli společenského, kulturního i duchovního centra regionu. A že se jim to daří, ukázala třeba nedávná akce z 5. dubna „Boží slovo a požehnání motorkářům“, kdy burácení strojů zaplnilo celou náves a kostel byl plný do posledního místa.
Od brigád k oživení tradic
Kompletní renovace je běh na dlouhou trať, ale kostel ožil hned. Za dobu fungování spolku se zde lidé potkali na společných brigádách, adventním koncertu i sousedských akcích. Aktuálně spolek žije přípravami na Noc kostelů. Díky podpoře České spořitelny a Nadace Via v grantovém programu Dokážeme víc se totiž právě k této příležitosti chystá instalace dvou uměleckých mříží. „Ty nebudou jen bezpečnostním prvkem, který umožní kolemjdoucím kdykoliv do kostela nahlédnout, ale mají i praktický význam – konečně nám dovolí památku bezpečně a efektivně odvětrávat,“ vysvětluje Milan Zabilanský.
Strom smíření a místo pro zastavení
Impulsem pro otevření kostela bylo i setkání s bývalou rodačkou. Její rodina byla po válce odsunuta a ona se po letech vrátila s jediným přáním: vidět místo, kde byla pokřtěná. „Došlo mi, že kostel musí patřit veřejnosti,“ pokračuje Milan Zabilanský. „V jeho sousedství proto navíc vytváříme klidovou zónu pro odpočinek i reflexi historie. Společně s rodáky zde zasadíme Strom smíření, který doplníme růžovým záhonem a lavičkami. Chceme dokázat, že i v malé obci lze dělat věci s velkým dopadem a hojit staré rány.“
Text vyšel také v newsletteru dobro.dějky.
