Stovky organizátorů a tisícovky účastníků z řad studentů – svět politických simulací v Česku je velkou složkou mládežnické občanské společnosti, přesto se o něm nemluví. Účastníci těchto akcí dostanou roli politika či diplomata za nějakou zemi, prosazují předem dané stanovisko, argumentují, vyjednávají a nakonec hlasují o zákonu či rezoluci. Simulace navíc nejsou jen záležitostí pražských žáků, podobné projekty najdeme ve všech krajských městech. Mezi největší z nich patří PORGMUN, během kterého si středoškoláci mohou vyzkoušet roli delegátů v orgánech Organizace spojených národů (OSN). Třináctý ročník proběhl na začátku dubna v pražském Obecním domě a na půdě Newton University pod záštitou gymnázia PORG. Celá akce tradičně probíhá v angličtině a letos přivítala účastníky ze čtyř kontinentů.
Před Obecním domem potkáte formálně oblečené účastníky nějaké konference celkem běžně. Dnes sem ale v šatech a oblecích přicházejí stovky středoškoláků z devíti zemí, a to na zahajovací ceremoniál PORGMUNu. Během dalších tří dní se pak vžijí do pozic delegátů v orgánech OSN. Každý z nich dostal roli země, nastudoval si její stanoviska a bude za ni vyjednávat. Někteří z účastníků PORGMUN si vyzkouší i pozice soudců nebo si zahrají na některou z klíčových postav událostí rozpadu Sovětského svazu.
Na mnohých je vidět, že už se do svých rolí rychle dostávají – delegáti Spojených států si před sálem trénují Trumpův ikonický pěstní tanec, jedna delegátka má na hlavě asijský slaměný klobouk. „Někdy jsou účastníci schopni dorazit i v tradičních krojích zemí, které reprezentují,“ říká mi organizátorka Sofie Beranová. Pro neangažovaného pozorovatele by to možná byl zvláštní pohled. Pro mne to ale není nic nového – sám jsem se politických simulací v minulosti účastnil a nyní se podílím na jejich pořádání. Je to ale poprvé, co se jdu pořádně podívat na formát takzvaných MUNů (Model United Nations), tedy simulací OSN. A to i přesto, že je v Česku nejčastější.
Od studentů pro studenty
PORGMUN si organizují přímo studenti pražských škol PORG. Dohlíží na ně dva „mentoři“ z řad učitelů. Jeden z nich, Zach Barnes, mi ale říká, že se raději nazývá pouhým „poradcem“. „Projekt má několik týmů, které vede tři až pět studentů v sekretariátu. Mám za úkol je nasměrovat a předat nějaké zkušenosti. Ve škole se učíme teorii, tohle je praxe. Dává jim to zkušenosti s komunikací, fundraisingem nebo hledáním hostů,“ vysvětluje.
Barnes je v projektu od samého počátku. „V roce 2012 jsem poprvé vzal studenty na MUN do Německa a když jsme jej navštívili podruhé, měli takový bláznivý nápad, že si udělají vlastní. Nejdřív si neuvědomovali, co všechno to bude obnášet, ale i tak to dotáhli a v roce 2014 jsme měli náš první ročník,“ dodává. Od té doby prý PORGMUN soustavně roste.
Sál Obecního domu je z většiny plný – je tu přes tři sta účastníků a účastnic, organizátoři, zástupci školy, sponzoři i několik rodičů. Sjeli se sem účastníci z devíti zemí – především z Evropy, ale také z Turecka, USA a Senegalu. Zahájení začíná videozdravicí od generálního tajemníka OSN Antónia Guterrese. V projevech pak zaznívá, že zde sedí budoucí mladí lídři. A může to být pravda – z prostředí jednoho podobného projektu, Pražského studentského summitu, pocházejí třeba bývalí ministři zahraničí Jakub Kulhánek a Jan Lipavský. Mladí členové sekretariátu mluví plynně anglicky, téměř bez přízvuku. Platí to i o velké většině účastníků, které jsem slyšel další den během simulovaných jednání.
Účastníci se do rolí vžívají naplno
Následující ráno přijíždím do Newton University, která PORGMUNU poskytuje prostory pro samotnou simulaci. V některých orgánech se jednání rozjíždí pomaleji, ve většině z nich se ale delegáti do svých rolí vžívají prakticky okamžitě. K historickému jednání o rozpadu Sovětského svazu přicházím v momentě, kdy delegáti soudí účastnici v ušance, která reprezentuje KGB. Obviňují ji z nezákonného vyšetřování Borise Jelcina, ona svou obhajobu staví na argumentu, že „to je doslova její práce.“
Simulace, jako je PORGMUN, občas zacházejí až do satiry. Právě ta na nich účastníky často baví nejvíce. A přijde mi to obdivuhodné – že se středoškolští studenti dokáží do své role a náročného tématu ponořit natolik, aby o něm mohli nejen kvalifikovaně debatovat, ale i vtipkovat.
V Radě bezpečnosti OSN se diskutuje o situaci v Sýrii. Jednání ovládl delegát v roli Pákistánu, který na simulaci přijel se svými spolužáky až ze Senegalu. „MUNy jsou po celé Evropě, poprvé jsme jeli do Haagu. Letos jsem navrhl, abychom se podívali do Prahy. O PORGMUNu jsme slyšeli skvělé věci,“ říká k tomu, proč si ze stovek MUNů po Evropě vybrali zrovna tento, a dodává, že si zároveň chtěli prohlédnout architekturu Prahy.
Jedna z účastnic vypráví, že na první MUN ji donutil jít ředitel. „ Nemluvila jsem vůbec. Ale bylo to skvělý.“ Simulace jí od té doby pomohly s veřejným mluvením a staly se pro ni v podstatě sportem. Další účastnice říká, že jí MUNy pomáhají změnit perspektivu, protože reprezentuje zemi, se kterou by běžně nesouhlasila. „Musím přemýšlet úplně jinak, než bych přemýšlela normálně. Zároveň používat ty argumenty, vymýšlet něco přímo na místě a všechno to zformulovat.“
I přesto, že mnoho účastníků bere MUNy jako takový sport, se podle nich daří udržovat přátelskou kulturu. „Líbí se mi ta pozitivní energie a to, že si všichni naslouchají. Moc dobře ví, že jsou tady na debatě, ne proto, aby se s někým hádali nebo se někoho snažili přesvědčit. Což je samozřejmě velká část té diplomacie, ale zároveň se všichni velmi respektují,“ říká Sophia Udženija ze sekretariátu PORGMUNu.
Politické simulace nejsou jen záležitostí Prahy
V Česku je něco kolem deseti pravidelných MUNů, drtivá většina z nich v Praze. Roli delegátů v OSN si pak mohou studenti vyzkoušet také na již zmíněném Pražském studentském summitu, který zároveň nabízí modely NATO, G20 a EU. Většina českých simulací je založena na mezinárodním prostředí. Na vnitrostátní politiku se zaměřuje například plzeňský model amerického kongresu AmKon, se kterým sám mám dlouholetou zkušenost.
Politické simulace jsou sice koncentrované v Praze, některé z nich ale fungují i v regionech. Třeba projekty Rozhoduj o Evropě nebo EuropaSecura mají i svá krajská kola. Simulační projekty navíc zpravidla shánějí sponzory, aby účastnické poplatky byly co nejnižší a akce tak byly dostupné pro všechny, kdo se jich chtějí zúčastnit. Například projekt Člověče, vyznej se, který se svými minisimulacemi jezdí na objednávku přímo na střední školy, podporuje Česká spořitelna.
Jednotlivé projekty spolu někdy spolupracují, i když spíše na mezilidské úrovni než systematicky. Platí to především o MUNech. „Systém MUNů je pravděpodobně nejlépe definovaný tím, že to jsou střední školy, které si to organizují samostatně, ale jejich studenti se mezi sebou znají. Takže ta komunita je opravdu silná,“ říká Andreas Drahotský ze sekretariátu.
Podobných akcí se v Česku každý rok odehraje desítky a stojí tak za nimi minimálně vyšší stovky organizátorů, převážně studentů. Z PORGMUNu odcházím se zamyšlením nad tím, jak je tolik mladých lidí ochotných do simulací investovat svůj volný čas. Před lety tento pocit shrnul jeden plzeňský politik, který nám na zahájení AmKonu řekl, jak v mládí chodil o víkendech na fotbal. A prý neumí pochopit, že by místo toho dobrovolně řešil těžká politická témata – o to více ale účastníky těchto akcí obdivuje.
