Rozhýbala Bruntál, v bance jela naplno a věřila, že zvládne všechno. Pak přišlo ráno, kdy nedokázala vstát z postele. Příběh Elišky Hlavenkové ukazuje, jak nenápadně může přijít vyhoření.
Eliška v devatenácti odešla z Bruntálu do Prahy za prací. „Šla jsem do banky a hrozně mě to bavilo. Navíc se mi za těch šest let podařilo našetřit si na malý byt v Bruntále. Což bylo to v roce 2013 a pak jsem se vrátila domů.“
V Praze obcházela různé kulturní akce, které jí ale pak v rodném městě chyběly. A tak se rozhodla, že s tím společně s kamarádkami něco udělá. „Město nám tehdy nevěřilo, bylo nám pětadvacet, ale byly jsme urputné a měly jsme kontakty. Dařilo se nám dostávat do Bruntálu hudební osobnosti a místním se to líbilo. Bylo to ve městě něco nového. Tehdy, v tom roce 2014, byli lidé víc otevření, kulturu pak pošramotil až covid.“
Když něco děláte dobře, lidé a aktivity se na vás prý začnou nabalovat. Eliška s kamarády organizovala třeba Bruntálský Open Mic nebo formát Pecha Kucha. Fungoval i na malém městě? „Museli jsme ho přizpůsobit, ale ano, na první večer přišlo asi sto lidí. Už jsem měla v bruntálské kultuře jméno a akce jsme dělali pravidelně, což pomohlo.“
Zažít Bruntál jinak je nereálné
V té době už Elišku bralo víc i město a její akce finančně podporovalo v rámci dotací. V roce 2016 přišli s nápadem zorganizovat pouliční festival Zažít Bruntál jinak, ale kulturní komisi se to příliš nelíbilo. „Promlouvali nám do duše, že to je nereálné, že nemáme fungující tým, zkušenosti, že máme naivní nápady a tak. Vyšlo ale počasí a přišlo 500 nebo 600 lidí, kteří to pak začali městu předhazovat – vidíte, musely to tu rozhýbat dvě mladé holky,“ směje se Eliška. Určitým lidem ještě dlouho ležely v žaludku, ale zastupitelstvo, které rozhodovalo o dotacích, bylo naštěstí na jejich straně.
V období, kdy to celé vygradovalo, organizovala Eliška s kamarády každý měsíc akci. Což, jak cítila, byl problém už i pro lidi na kultuře a na městě, protože za tu práci nebyli na rozdíl od zaměstnanců placeni městem. Byl to masakr, po práci druhá práce a žádný volný čas, po večerech ani o víkendech. „Jela jsem na maximum, měla jsem sice k ruce lidi, ale celé jsem to zaštiťovala a byla jsem za všechno zodpovědná. Neexistovalo, abych udělala chybu.“
Nechtěla se organizování kulturních akcí věnovat na full time? „Když mě práce v bance hrozně bavila. Pomáhala jsem místním podnikatelům s jejich projekty a brala to jako poslání. Měla jsem s klienty a kolegy vazby a zkrátka jsem si neuměla představit živit se kulturou. A taky nerada dělám velké změny. Zároveň jsem skaut, všechno beru vážně a poctivě.“
V tom roce 2016 ji to dohnalo. „Jela jsem bez přestávky, rozešli jsme se s přítelem, v zaměstnání jsem dlouhodobě zaštiťovala dvě pracoviště v MS kraji, když kolegyně odešla mimo banku, pořídila jsem si štěně neobvyklého plemene a poslední kapkou bylo, když mi vážně onemocněla babička.“
Něco je špatně
Následovala rána, kdy Eliška nebyla schopná vstát z postele a nevěděla proč. Dlouho to přecházela, až jednou nesla něco známé, která pracuje jako sestra u psychiatra. „Hned na mě poznala, že jsem v koncích. Dala mi nějaké dvě tři otázky a následně dotazník, ze kterého vyšlo, že mám těžkou depresi. Věděla jsem, že je něco špatně, ale neuměla jsem to sama pojmenovat, nikdo kolem mě o tom nemluvil.“
Známá ji objednala na nejbližší termín a psychiatr potvrdil, že má silnou depresi. Nasadil jí léky a tím se to rozseklo. „Uvědomila jsem si, že jsem vždycky smutek přebíjela prací. Ale teď už jsem si sáhla na dno. Dlouhotrvající dno.“ Aby se mohla uzdravit, musela začít osekávat své aktivity.
„Bylo to těžké dvojnásob. Nejdřív jsem musela změnit svoje nastavení, že už nemůžu dělat všechno. A pak to vysvětlovala ostatním, kteří to nechápali a byli na mě naštvaní, když jsem své aktivity začala osekávat.“ Nedala to ani jedna z jejích nejbližších kamarádek, se kterou Eliška není v kontaktu dodnes. „Nedokázala mě prostě v dané situaci pochopit. Nikdo asi nevěděl, jak vážné to bylo.“
Vychodím to a začnu znova
Když jí pak v létě zemřela babička a některé rodinné záležitosti se tím začaly více a více zamotávat, začala Eliška hodně chodit do přírody. Se psím parťákem nejdřív vyráželi na procházky, pak na výlety a nakonec na 20kilometrové túry do hor. „Čistila jsem si u toho hlavu a po psychické stránce mi to pomohlo nejvíc.“
S přítelem, o kterém si myslela, že spolu budou napořád, se k sobě nakonec vrátili. Dnes mají dvě dcery. „Život zas nabíral normální směr a já jsem už znala svoje hranice. Nechala jsem si jen akce pro město, těmi jsem žila.“ Další náročné období přišlo v roce 2024, kdy už byla doma se starší dcerou. S partnerem se přestěhovali do Čakové a svépomocí stavěli dům.
„Seděla jsem doma s dcerou, do toho jsem podruhé otěhotněla, partner byl pořád na stavbě a pro mě to byl hrozný morální otřes. Předtím jsem hýbala bruntálskou kulturou, i v práci mi to šlo, a teď jsem byla nikdo.“
Eliška je loňskou absolventkou Silnějších hybatelů, a díky nim si prý uvědomila, že se jen nachází v další etapě svého života a je úplně v pořádku být mámou na plný úvazek.
„Hybatelé mi pomohli se uklidnit. Co mi uteče? Už nikdy nebudu mít možnost se holčičkám tak věnovat a užívat si je. Také jsem si uvědomila, že můj čas zase přijde. Nebude to jednoduché, v bance už na mě nikdo nečeká a ani nevím, jestli chci ještě dál dělat akce. Ale dokážu zase naskočit, mám leccos za sebou a ty schopnosti a zkušenosti s mateřstvím nezmizely. Uvidíme, kam mě cesta nakonec povede.“
Na co si dát podle Elišky pozor
- Nepřebíjejte smutek a stres prací: Práce všechno překryje, ale jen dočasně. Problémy se neodpaří, jen se v tichosti hromadí pod povrchem.
- Čistka ve vztazích je nutná, i když bolí: Skuteční přátelé vás podrží, když nemůžete. Pokud okolí vaše vyhoření nechápe a zlobí se, že už nefungujete jako dřív, musíte zachránit v prvé řadě sebe.
- Příroda je nejlepší terapeut: Když je hlava v plamenech, pomáhá fyzický pohyb venku. Vrátí vám ztracený klid.
- Mateřství není ztráta identity, jen nová etapa: Přechod z pozice, kdy „hýbete světem“, do izolace na mateřské je obrovský morální otřes. Vaše schopnosti a hodnota vám ale zůstávají.
