Mámy, které rozhýbají komunitu

Češky tráví čas na rodičovské různě. Velká část z nich by ráda pracovala, ale nejsou k tomu podmínky – podle statistik Czechitas nepracuje 55 % žen do dvou let dítěte vůbec.

Maminky, které zůstávají doma s dětmi, ale často plní jinou důležitou funkci: stmelují a posilují společnost zespod. „Ženy na rodičovské jsou dnes skutečně jednou z nejdůležitějších vrstev komunitního dění, často přímo iniciátorkami. S dětmi většinou začnou trávit více času v místě svého bydliště a mnohé z nich brzy omrzí návštěvy běžných hřišť. Rozhlíží se a přemýšlí, jak ve svém okolí tvořit něco přínosného. Pro děti, pro sousedství i pro sebe. Právě ony prošlapaly mnoho cest, které umožňují naplňovat naše základní potřeby komunitním způsobem. Od swapu oblečení až po sdílené prostory. Těží z toho celá společnost a myslím, že v budoucnu budou tyto zkušenosti a dovednosti čím dál významnější,“ popisuje Vojta Rybář z Dobrovolnického centra Agora 7, který podporuje komunitní život na Praze 7.

Ačkoliv tvrdá data, kolik maminek je na rodičovské aktivní ve svém okolí, neexistují, podle statistik ČSÚ se do dobrovolnictví v Česku nejčastěji zapojují ženy ve věku 25 až 44 let. Přes 85 % respondentů zároveň vykonává dobrovolnickou aktivitu v místě bydliště.

Hřiště a starostka, která to celé nakopla

Potřebu zapojit se a rozhýbat okolí často řeší maminky, které se přistěhují do nové obce. Chtějí se seznámit a vytvořit si místo, kde bude jim i jejich dětem dobře. Přímo ukázkově to funguje třeba v Žádlovicích u našich grantistek programu Dokážeme víc Marie Váňové a Lucie Tollrian, kde se to navíc protnulo s pokrokovým vedením obce.

„Obec rozprodala stavební pozemky rodinám s malými dětmi, vzniklo tu postupně asi 25 nových rodinných domů. V územním plánu se původně počítalo i s hřištěm, kolem kterého se zatím nedělo nic. Šla jsem se tedy zeptat na obec, jestli je hřiště ještě v plánu, a dostala odpověď, že není. Považovala jsem to za vyřízené, ale po nějaké době mi volala paní starostka. Kdybychom se prý chtěli se sousedy domluvit, jak by hřiště mělo vypadat, a společně si ho vybudovali, vyčlení nám na to peníze z rozpočtu. To nás nakoplo,“ usmívá se Marie Váňová.

Parta maminek-sousedek založila facebookovou skupinu a zeptala se ostatních sousedů, jestli by hřiště chtěli a jak by mělo vypadat. Marie s Lucií posléze zorganizovaly společnou schůzku, kde posbíraly podněty ostatních. Oslovily architektku, aby vytvořila projekt, starostka jim kromě slíbených peněz z rozpočtu pomohla vyřídit i dotaci z kraje na výsadbu stromů a maminky také zažádaly o grant Dokážeme víc na výstavbu pergoly s posezením a ohništěm.

„Na schůzku i první brigády přišlo dost lidí. Dokonce i při rychloakci na přípravu trávníku, kterou jsem vyhlásila na Facebooku večer předem kvůli počasí. Hned ráno bylo na místě nějakých deset lidí.“ Do podzimu by měla být hotová pergola i posezení a Marie s Lucií plánují, že na pozemku budou organizovat sousedské akce. Rády by zapojily i starousedlíky. „Ti jsou v obci také aktivní, a když konečně budeme mít společné místo k setkávání, doufáme, že se i více poznáme,“ uzavírá Lucie Tollrian a dodává, že ze strany obce šlo o chytrý tah. „Paní starostka dlouhodobě usiluje o zlepšování komunitních vztahů a tímhle přístupem nás postrčila k tomu, abychom hřišti vzali ho za své.“

Domácí „škola“ kritikům navzdory

Dcera naší hybatelky Zuzany Vančíkové byla důvodem, proč v Moravském krasu vznikla domškolácká skupina. „Dcera odmítala zůstávat sama ve školce a následně i škole, a mně přišlo přirozené její potřeby vyslechnout. Za pochodu jsem hledala alternativy, aby nám v tom všem bylo dobře. Když mi skončila rodičovská, dala jsem výpověď v korporaci, kde jsem pracovala jako personalistka, a rok pracovala v lesní školce. Pak jsem si dodělala vzdělání asistenta pedagoga, abych mohla vypomáhat v nově vznikající lesní škole, a založila s kamarádkou skupinu Domškoláci Moravský kras. Postupně se rozrostla a vzniklo nádherné místo pro podobně laděné rodiny.“

Domškoláctví si prý Zuzanu našlo samo a bylo přirozeným vyústěním životních událostí. „Směr cesty se ukazoval postupně. Hodně jsem ze začátku pátrala, a zároveň dávala prostor intuici a vnímala, co nám funguje a co ne. Neexistuje jednotný návod, jak k domškoláctví přistupovat, každé dítě, rodič i rodinné prostředí je jiné.“

Ne každý domškoláctví fandí a Zuzčino okolí mělo zpočátku pochybnosti. „Postupně ale zmizely, protože všichni kolem vidí, že děti prospívají, mají kamarády, umí číst i psát a hlavně mají prostor věnovat se všemu, co je zajímá. Zkraje jsem se potýkala i s velkým vnitřním kritikem – sice tušíte, že to půjde, ale máte nekonečné množství otázek a pochybností. Podle mě je domškoláctví vhodné pro každé dítě, ale ne pro každého rodiče. Vyžaduje velké nadšení, chuť dělat věci jinak, být s dítětem v úzkém kontaktu a naučit se třeba i jinak komunikovat, než jsme byli zvyklí z dětství.“

Podle Vojty Rybáře ženy často iniciují aktivity podle toho, jak rostou jejich děti. Některé projekty tak brzy zanikají a vznikají nové, nebo dochází k předání kormidla nové generaci maminek. „Změny ve vedení projektů jsou v neziskových kruzích velkým tématem a u některých fungujících rodičovských iniciativ můžeme najít skvělou inspiraci.“

Zapojení teenagerů, které se nepovedlo

Trochu jinou zkušenost s aktivitami na rodičovské má naše další grantistka Hedvika Vlčková. S manželem se z Plzně přistěhovala do středočeského Chotětova a krátce poté otěhotněla. Když bylo synovi šest měsíců, začala jednou týdně provozovat herničku pro rodiče s dětmi do tří let v sále radnice. Vznikla kolem ní fajn parta maminek, které se pravidelně setkávaly. „Před covidem to bylo skvělé, chodilo k nám zhruba 20 maminek, z toho 10 opravdu pravidelně. Po covidu to bylo všelijaké, ale před rokem se vytvořila obnovená skupinka maminek, i když o něco menší.“

Hedvika si se syny často chodila hrát do parku, kde se scházeli místní teenageři. Občas s nimi prohodila pár slov, a když předloni nastoupila do obecního výboru pro kulturu, sport a volný čas a začala v Chotětově organizovat akce, ptala se i jich, co by chtěli dělat. Postupně dospěla k myšlence, že by bylo skvělé vytvořit tu mladým zázemí u fotbalového hřiště. „Ptala jsem se jich, co by tam chtěli mít – prý skate park, stůl na stolní tenis a posezení.“

Hedvika se domluvila s panem starostou, že na pozemku vytvoří i altán, zažádala o grant Dokážeme víc a pustila se do práce. Jenže… zůstala na to sama. „Naplánovala jsem několik schůzek, abychom si s mladými mohli upřesnit, jak by měl jejich kout vypadat. Nikdo ale nedorazil. Prý zapomněli nebo neměli čas.“

Projekt dospěl do fáze, kdy měla Hedvika zaplacenou zálohu na altán, ale kvůli nezájmu ostatních chtěla odstoupit. Altán nakonec s podporou dobrovolných hasičů, manžela a manželů kamarádek dodělala, ale projekt posléze zastavila.

„Úskalím asi bylo, že mě v obci nikdo neznal. Myslela jsem, že pomůže, když vstoupím do kulturního výboru, ale spíš to uškodilo – přišla jsem s nově zvoleným panem starostou. Byla jsem taky idealistka a myslela si, že když dám mladým prostor a pocit, že je obec bere vážně, bude to fungovat. A mám dojem, že ani covid nám v tomhle neprospěl. Lidé si zvykli sedět doma u mobilu a přestali se tolik scházet.“

I když to ne vždycky dopadne, obce díky aktivním maminkám ožívají. I ty obce, které léta spaly a ožívaly jen během fotbalových utkání nebo zkomíraly kvůli starým křivdám.