V šestnácti prohlásila, že by chtěla mít penzion v horách. Teď ho má. A společně s dalšími sousedy zvelebuje nedaleké hřiště nad školou a po nocích šije sexy doplňky z veganské kůže nebo visí na kruhu. Klára Šandová má hybatelství v krvi. I když by se sama hybatelkou nenazvala.
Moc o tom totiž nepřemýšlí a raději koná. Vyučila se uměleckou řezbářkou, pokračovala studiem estetiky a během školy se věnovala celé řadě vzrušujících aktivit. Jako road manažerka spolupracovala s kapelou Toxic, jako produkční se starala o chod Festivalu vážné hudby Contempuls („Tam jsme dělali řadu zajímavých věcí – třeba jsme pro kapely sháněli stoly, které budou mít dobrý zvuk!“) a hned v prvním ročníku VŠ ji učaroval filmový festival v Sokolově. Tam na ni padla ta nejhorší pozice – musela vše organizovat a řídit ostatní kamarády. Naučila se žádat o granty na ministerstvu kultury i zastupitelstvu a obhajovat žádosti před komisí. Sehnala i řadu sponzorů z řad regionálních firem.
„Pořádali ho tenkrát starší studenti estetiky a filmové vědy a my se tam v rámci studia jeli stmelit. Když jsme se pak se spolužáky dozvěděli, že ho původní organizátoři už dělat nechtějí, rozhodli jsme se ho převzít. Sháněla jsem peníze, hlídala dodržování termínů, jednala se zastupitelstvem a plánovala doprovodný program festivalu – výstavy, koncerty, výlety.“
„Celé to bylo takové punkové!“
Hlavní snahou bylo pozvednout sokolovskou kulturu a nabídnout místním jiné formy vyžití. Kláry slovy kombinovali nadšení a neznalost. Festival organizovali několik let a před koncem studia chtěli předat štafetu mladším. Ti původně projevili zájem, ale žádný další ročník už se nakonec nekonal.
„Obcházeli jsme hospody a zvali lidi na festival osobně. Hrozně nás mrzelo, že ta návštěvnost není tak velká. Nakonec se tu vytvořila menší komunita kulturních nadšenců, část z nich bylo ze sokolovského gymnázia, a dál sem jezdili studenti estetiky a filmové vědy. Většího ohlasu jsme se ale nedočkali. Štafetový kolík jsme nepředali. Mladší asi zjistili, že to není taková sranda, a nejspíš tam nebyla ta kolektivní zodpovědnost.“
Páni, tady teda umí žít!
Ještě během vysoké školy nastoupila Klára do CSR oddělení České spořitelny, kde její hybatelská cesta pokračovala. V práci potkala i budoucího manžela, se kterým začala pravidelně jezdit na chalupu do Bílých Vchynic. Klára s manželem se vždycky snaží zapadnout mezi místní a být trochu k užitku. Když byla sama na rodičovské, místní začali s obnovou hřiště.
„Byli jsme nadšení, jak to tady hezky žije. Místní i chalupáři pravidelně pořádali akce, které zaštiťovala zdejší hasičská zbrojnice. Sešlo se tu zrovna i hodně rodin s malými dětmi. Věděla jsem, že na tyhle sousedské aktivity existuje grant, tak jsem se zeptala, co by bylo nejvíc třeba. Prý venkovní stůl na ping pong, vybavení dětského hřiště a plynový gril. Tak jsem na poslední chvíli o grant Dokážeme víc zažádala a peníze získala. Hodně mi pomohla i paní starostka z Kladrub nad Labem.“
Když bylo Kláře šestnáct, přivydělávala si jako instruktorka lyžování v Jizerkách. I když je rodilá Pražačka, hory miluje odmalička. „Bydlela jsem tenkrát tady ve vedlejším penzionu a jednou jsem si povzdychla před majiteli, že to musí být práce snů a že bych taky chtěla mít penzion v horách. Oni jen shovívavě pokývali hlavou a řekli, že to bych fakt nechtěla, protože je to šílená řehole. A měli pravdu.“
Krátce potom, co se Kláře narodil druhý syn, se s manželem rozhodli, že zkusí jednu sezonu provozovat penzion v Albrechticích v Jizerských horách. Ten původně patřil manželovým rodičům, kteří už ale byli v důchodovém věku a chtěli penzion prodat. První rok jim s dětmi i vedením penzionu hodně pomáhali manželovi rodiče, i tak byly ale začátky šílené.
„Sbalili jsme se s tím, že odjíždíme jen na tři měsíce, ale nakonec jsme se do Prahy už nevrátili. Letos v prosinci to bude pět let. Děláme všechno sami. Peču a vařím polévky a určitá jídla, přes maso je zase muž. Úklid i údržbu taky zajišťujeme sami. A je to přesně takové, jak mi kdysi říkali ti majitelé sousedního penzionu. Už si ale nedovedeme představit, že bychom odešli zpátky do města.“
RPSN a plácek pro sousedy
I v Albrechticích v Jizerských horách se Klára s manželem snaží zapadnout. Společně založili FB skupinu Albrechtice v Jizerských horách – sousedská skupina, na které to hezky žije sousedským sdílením všeho druhu. Klářin muž-právník, který se ve Spořitelně věnoval mimo jiné školení o finanční gramotnosti, teď obchází místní základní školy a vysvětluje dětem, jaké ochranné prvky mají bankovky nebo co je to RPSN. Sám za sebe a zdarma. Klára se zase pustila do obnovy zarostlého plácku nad školou.
„Albrechtice nemají náměstí ani veřejné dětské hřiště. Neměli jsme si kam chodit hrát s dětmi, a tak jsme se domluvili s několika dalšími sousedy, že zkusíme plácek zvelebit.“
Klára znovu úspěšně zažádala o grant Dokážeme víc a letošní rok se tak nese v duchu intenzivních úprav. Plácek včetně původního jezírka se vyčistil a vzniklo tu ohniště, kde si žáci koncem školního roku už pekli buřty. V plánu je ještě lávka, pískoviště, dendrofon nebo malá lezecká stěna.
„I když tenhle projekt není bez komplikací, líbí se mi, jak stmeluje sousedy. A jak se každý snaží plácek zvelebit podle sebe – jedna maminka nakoupila do jezírka ryby, děti ze školy chtějí vyrobit keramické trpaslíky a dát je sem, další maminka tu udělala skalku, kam děti dávají kamínky z dovolené…“
Klára, která se ve volném čase odreagovává u pole dance a akrobacii na kruhu, má ještě další aktivitu. S kamarádkou založila značku Snake Charmers a pro zákazníky na míru vyrábí obojky, náramky nebo pásky z veganské kůže.
„Chyběla mi nějaká kreativní práce. Kamarádka mi poslala odkaz na jednu francouzskou značku, která dělá stejné věci, a mě to nadchlo. Většina značek v Česku vyrábí tyhle produkty z klasické kůže a málokdo to dělá v elegantní verzi, která by se dala vzít třeba na večírek. Tyhle věci musí dokonale sedět, takže je dělám na míru a podle toho, co se zákazníkům líbí. Zakázky mám, jen bohužel chybí čas se tomu věnovat víc. Vybudovala značku a dostala se třeba na Designblok. Už mám vyzkoušené, že sny, které říkám nahlas, se jednou splní.“
Článek vyšel také v newsletteru dobro.dějky.
