Česko si letos připomnělo výročí 35 let od Sametové revoluce. Ta je povětšinou spojována s Národní třídou a násilně potlačenými protesty studentů. Demonstrace a protestní akce však probíhaly po celé republice a narozdíl Prahy probíhaly spíše poklidně, doprovázené debatami. Ani oslavy důležitého výročí regiony neminuly a 17. listopad si mohli lidé připomenout na 74 místech po celém Česku. Pomoc s organizací akcí v regionech nabídla platforma Festival svobody a projekt České spořitelny Dokážeme víc.
Po 17. listopadu a násilném potlačení protestu na Národní třídě se protestní dění rozlilo po celé republice takřka bleskovou rychlostí. Často se tahle zásluha připisuje ostatním studentům z Prahy, kteří vycestovali po krajích, aby informovali ostatní z krajských univerzit o dění v hlavním městě. Zejména v pohraničí na západě se informace dostaly mezi veřejnost sledováním zahraniční televize nebo díky rádiu Svobodná Evropa. To byl případ také Moniky Brázdové, která se svou zkušeností podělila v rámci instituce Paměť národa, která funguje jako sbírka vzpomínek pamětníků.
Plakáty místo tweetů
Moničin dědeček ji po příjezdu domů do Humpolce ze školy v Českých Budějovicích, informoval o demonstraci na Národní třídě. Monika se tedy rozhodla vrátit zpět do Budějovic a pomoct s přípravou letáků, které pak jela rozdávat do Humpolce.
Studentstvo ve vyprávěních často figuruje právě jako nosič zpráv v době bez internetu, sociálních sítí a objektivních médií. Podobnou roli sehrála také Kateřina Javorková. V té době se, jako studentka lékařské fakulty, vydala z Prahy zpět do rodného Litvínova, kde začala vylepovat plakáty. Kromě toho, že plakáty ihned zmizely, Kateřina Javorková vzpomíná také na to, jak jí po návratu domů volala maminka, která pracovala v národním výboru. Varovala ji, že se už o ní dozvěděli a že si pro ni určitě přijdou. Neanonymní prostředí malých měst představovalo kolikrát větší riziko zadržení.
Místo výprasku dialog
Zatčení však nepřišlo, a tak se druhý den vydala se svými spolužačkami na litvínovské gymnázium, tam jim však veškerou osvětu učitelé okamžitě zakázali. Další zastávkou tedy byla chemička v Mostě, kde se vedení dalo s mladými studentkami do diskuze, za jakým účelem vlastně protesty probíhají. Komunikace požadavků o svobodných volbách a zrušení monopolu KSČ měla v regionech mnohdy snazší průběh než v hlavním městě.
Za změnou nestály pouze studentské protesty za svobodu
Na mostecku nastal zlom až při další demonstraci, která byla povolena a měla být původně za klima. Následně se však přetvořila na demonstraci za sametovou revoluci. Ostatně klima a jeho zhoršené podmínky představovaly katalyzátor změn i na víc místech republiky. V Teplicích se několik set lidí sešlo na demonstraci proti znečištěnému životnímu prostředí už 11. listopadu. Nadměrné množství vypouštěných látek do vzduchu tehdy znemožňovalo jakýkoliv pobyt na čerstvém vzduchu.
Na nesouhlas s režimem v regionech vzpomíná také Libor Magdoň, který se během listopadu 1989 stal součástí stávkového výboru, coby student pedagogické fakulty v Ostravě: „Před revolucí, v letech 87–89 řada lidí včetně studentů i učitelů, na fakultě testovala nové meze veřejného prostoru, které byly dány sovětskou ‚přestavbou‘ a samozřejmě i děním v ostatních sovětských satelitech. Sovětské filmy se zřetelně antitotalitními tendencemi jako ‚Pokání‘ nebo ‚Je lehké být mladým?‘ měly v Ostravě své diváky. Klišé o Ostravě jako baště komunismu má řadu takových trhlin. V regionu bylo dostupné (a také dost sledované) vysílání polské televize. Na fakultě jsme četli slovenské časopisy jako Literárny týždenník nebo Slovenské pohľady, které uveřejnily už před revolucí texty Dominika Tatarky, Alexandra Solženicyna apod. A moji spolužáci, kteří se dostali na pedagogickou fakultu až napodruhé, strávili rok mezi maturitou a nástupem na vysokou jako kulisáci v ostravských divadlech. A to bylo prostředí, které mělo napojení na disent, kolovaly tam petice i zakázaná literatura. Nebo například můj spolužák Ivan Motýl byl na jaře 89 vyšetřován za pokus o organizování petice k propuštění Václava Havla.“
Historici však varují i před oddávání se mýtu, že za celou Sametovou revolucí stojí pouze studenti. Dalším silným hybatelem byli herci, jezdící po republice, vyzývající občany k dalším demonstracím a stávkám. Takto to popisují pamětníci například ze Strakonic nebo v Karlových Varech, kde také představovali hlavního hybatele tamním děním. Není tedy divu, že Občanské fórum tam bylo založeno právě v divadelním klubu. V Plzni naopak onen závan naděje přinesli zaměstnanci Škody, kteří sice nejprve byli proti zapojování do protestních akcí, během generální stávky 27. listopadu se však přidali ke zbytku stávkujícím.
Stávkový výbor odstartoval článek Mladé fronty
Na ostravsku nepokoje odstartoval paradoxně článek novin Socialistického svazu mládeže. „V pondělí 20. listopadu i v Mladé frontě vyšla kritika zásahu na Národní třídě a výzva k ‚jednotě‘. Otevřeně proti policejnímu násilí vystupovaly další v té době oficiálně vycházející noviny Svobodné slovo a Lidová demokracie. Během týdne všechny vydání přestaly být v Ostravě k dostání a ve trafikách už bylo možné koupit jen Rudé právo a Zemědělské noviny,“ popisuje Magdoň.
Situace v Ostravě nabrala na otáčkách po tom, co přijel jiný student z Olomouce vyzvat ostatní k stávce. Předtím proběhla na náměstí Lidových milicí, nyní Masarykovo náměstí, jen poklidná demonstrace. K násilí nedošlo ani během stávky studentů. „Přímo proti fakultě měly svůj dům SNB a Stb. Všiml jsem si, že nás z těch protějších oken fotí,“ dodává Magdoň.
Oslavy svobody patří všem regionům
Libor Magdoň nyní vyučuje na Gymnáziu Petra Bezruče ve Frýdku-Místku. Letos účinkoval na Festivalu svobody v Dobré se svou přednáškou o revoluci v literatuře. Festival svobody je platforma složená z nezávislých občanských iniciativ a organizací, věnující se akcím na oslavu 17. listopadu, do kterých se může zapojit každý. A členové Festivalu svobody pak nabízí dobrovolníkům pomoc s realizací a organizací vlastních akcí. Finanční záštitu poskytuje projekt České spořitelny Dokážeme víc.
