Našimi osobními příběhy spíše šetříme. Občas je však v dobré víře vyprávíme. Dnes jsme se rozhodli „vytáhnout Ivanu“ a její příběh. Třeba přinese nějakou další přihlášku do Silnějších hybatelů.
Příběhy nás přitahují. Dokážou nás rozesmát, rozplakat, pohltit. Zvláštním žánrem jsou naše životní příběhy. Vyprávíme je o své minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Jejich prostřednictvím dáváme smysl jednotlivým událostem.
Vyprávět svůj životní příběh obvykle vyžaduje dost dobrý důvod. Já se ten svůj rozhodla načrtnout, abych vám přiblížila, proč se podílím na programu Silnější hybatelé, a připomněla, proč je tak důležité splétat sítě mezi lidmi, hledat a nacházet společnou řeč.
Na vesnici
Vyrůstala jsem na malé vesnici. Každý znal každého. Byly věci, o kterých se mluvilo jen doma. Veřejně jsme se zdravili a usmívali se na sebe. Sousedka přes plot si vybudovala vlastní záchrannou stanici. Starala se o srnečka se zlomenou nohou i o ptáky bez křídel.
Když jsem přelezla plot, ocitla jsem se v přírodním prostoru, kterému se říkalo rezervace. Byla tam příkrá skála i les. V dětství jsem tam trávila většinu času. Stavěla jsem domečky pro skřítky, běhala tam se spolužáky, mečovala se s bráchou klackem.
Chodili jsme i do místního Sokola. V tělocvičně jsme trávili minimum času. Na velkém a veřejně přístupném hřišti před Sokolem jsme se potkávali téměř se všemi dětmi, které v lokalitě žily. Venku jsme běhali sami, na krku jsme měli klíče, mobily nebyly.
Shodou okolností byla tahle vesnice součástí Prahy. Když jsme byli malí, příliš jsme to nevnímali. Do města se jezdilo 15 minut autobusem. Na Anděl, dříve Moskevskou. Bylo tam metro i cinkající tramvaje. Dnes už vás to metro zaveze i na místa, kde jsem vyrůstala. Dominantou lokality zůstává několik nemocnic, které většina Prahy jednou či víckrát navštívila.
I na sídlišti
Když jsem začala dospívat, rodiče se rozvedli. Po dobrodružném celonočním stěhování jsem se jednou ráno ocitla na velkém sídlišti. Výhled mi zůstal krásný. Byl tam rybník, kterému se poeticky říkalo jezero.
Byt jsme měli v prvním patře. Když jsem otevřela okno a dosedla na parapet, rozhlížela jsem se kolem a přišlo mi, že se toho moc nezměnilo. Dokonce jsem zahlídla i partičku místních dětí. Zamávala jsem jim. „Co čumíš, ty krávo?!“ zakřičely na mě.
Došlo mi, že sídliště budou mít jiný genius loci. Rozhodla jsem se tak dokončit základku tam, kam už jsem chodila. Ráno dojíždět dvěma autobusy. Naštěstí se tou dobou přidaly tři spolužačky, kterým nesvědčila sídlištní škola.
Na sídlišti je hodně věcí vidět i slyšet. Dojde vám to ve chvíli, kdy se ponoříte do vany, nebo dosednete na toaletu v umakartovém jádře domu. Když se dospívající dlouho baví, slyší to celý vnitroblok a zpravidla je někdo okřikne. Na sídlišti se pohybuje mnohem víc osob, začnete tak zdravit jen ty, které znáte, většinou sousedy z domu.
Dospívání jsem strávila na sídlišti, které bylo obklopené přírodou. Chodila jsem venčit psa do Prokopského údolí, hrála ve vnitrobloku fotbal a pilovala své schopnosti chytat každou střelu. Později jsem zjistila, že každé sídliště vypadá trošku jinak. Že domy na některých sídlištích si jsou tak podobné, že kamarádovi maminka každé ráno věšela na balkón červený ručník, aby trefil domů.
Jak jsem potkala dobrovolnictví
Když mi bylo sedmnáct, přestalo mě bavit poslouchat, že mluvím moc potichu, a tak jsem se přihlásila do DDM na kroužek, který mě měl připravit veřejně vystupovat. Na závěrečné prezentaci jsem skupince čtyř přihlížejících odrecitovala Ferlinghettiho báseň Svět je báječné místo. V létě jsem pak dostala pozvání do Bonnu na akci Mladí lidé proti rasismu a násilí.
Z Bonnu si vybavím už jen město, které kvůli bombardování ztratilo svůj střed a v neděli zavíralo obchody. Vzpomenu si na pár zanícených aktivistických debat a představení v ulicích, ke kterým nás vedli. Poznala jsem, že mladí Němci mluví mnohem lépe anglicky než my. A především jsem potkala Nikol z Prievidzy. Vyprávěla mi, že dobrovolničí pro organizaci Úsmev ako dar a že jí to mění život.
V maturitním ročníku jsem se tak ocitla v přípravném programu pro dobrovolníky PětP. Podezírali mě, že napodobuji americký model a chci si vyšperkovat přihlášku na vysokou školou. Já chtěla zjistit, jestli mi dobrovolnictví udělá tak dobře, jako dělalo Nikol.
V PětP jsem strávila dva roky a tři dobrovolnické vztahy. Odešla jsem s únavou. Bavilo mě trávit čas s dětmi, mluvit s nimi, blbnout. Nebavilo mě domlouvat se s rodiči, kdy, kde a jestli vůbec se potkáme. Věděla jsem, že chci dobrovolničit dál. Někde, kde budou děti a kde s rodiči víceméně mluvit nebudu.
A tak se stalo, že jsem se jako dobrovolník objevila v budově bývalé pošty z dob selského baroka. Měla metrové zdi a uvnitř řadu dětí, které neměly po škole kam jít. Ve vesnické zástavbě na druhé straně Prahy, s velkým sídlištěm nadosah.
Práce na ulici
Začala jsem si přiznávat, že hranice různých světů nejspíš budou mým domovem. Přichomýtla jsem se k počátkům sociální práce podle nového zákona 108/2006 Sb. Co jsme si nevymysleli, to jsme neměli. Průkopnictví mě začalo bavit.
Metodiky jsme psali metodou pokusů a omylů. Zjistili jsme, že jestli chceme být dobří, potřebujeme sbírat data a zkušenosti. Potkávat další lidi, co dělají to, co my. Mluvit o tom, co máme společného, i o tom, co nás odlišuje.
A tak se ze mě stala streetworkerka, osvojila jsem si metodu kontaktní práce. Potkávala jsem lidi, kteří ztratili důvěru v sebe i svět kolem sebe. Lidi, kterým zbylo pár hodnot, životní příběh a při troše štěstí i vazba k lokalitě, kde kdysi měli dům. Při velkém štěstí i pes. Pro kterého byli schopni v zimě položit vlastní život.
Moji klienti řešili tolik témat, že měli dost omezenou kapacitu řešit témata, kterými jsme se s nimi jako poslové většinové společnosti měli zabývat. A tak jsme udělali klíčovou proměnnou vztah. Dokud jsme spolu mluvili, byla příležitost něco změnit. Většinu času byli hangry (hungry a angry), naštvaní z hladu.
Někteří moji klienti beze slova zmizeli. Některé po letech stále potkávám. Většina je stále naživu. Leckdy se jim daří. Byly chvíle, kdy bývalo mou poslední nadějí, že se dožijí času, kdy jim bude lépe. Na ulici změna trvá léta. Člověk se naučí uvažovat v horizontu pěti let. Naučí se netlačit. Nepřekážet životu.
Zatímco moji spolužáci z gymplu bojovali denně o své renomé v konzultačních firmách a poutavě nám o tom vyprávěli, já každý den na ulici sázela vlastní život. Ulice se s člověkem nemazlí. Naučí ho vážit každý krok i slovo. Vyprávět se mi o tom popravdě už ani nechtělo. Většinovou reakcí bývalo nepochopení, v horším případě opovržení. Třeba to jednou Gabor Maté Moudrostí traumatu promění.
Komunitní terénní program
V průkopnické éře služby teprve vznikaly. Mohli jsme experimentovat, osahávat si potřeby cílové skupiny a podle toho hledat řešení. Naučili jsme se kombinovat terénní formu, která nám pomáhala dostat se tam, kde jsme byli nejvíc potřeba, se zázemím, kde jsme měli dostatek klidu otevírat důležitá témata.
V květnu 2012 jsme otevřeli první komunitní terénní program v Praze. Inspirovali jsme se u kolegů z Belgie a Nizozemí, kteří dokázali pracovat na ulici 10 až 15 let. U nás byl tou dobou průměr 2 roky. Sotva pracovník navázal vztah s klientem, odešel.
Věděli jsme, čím je lokalita, kde působíme, specifická a že ji podobná služba může posunout. Byla to okrajová část Prahy, poměrně uzavřená a vzdálená od centra. Naši klienti nechtěli za službami dojíždět (s výjimkou výměny buchen, aneb injekčních stříkaček). Existovala tam prázdná místa typická pro malé vesnice, ale i místa s typickými obtížemi sídlišť. Klienti se nám přesouvali autobusy.
Věřili jsme, že přenášíme něco, co může fungovat pro řadu lokalit. A tak jsme o své práci napsali článek a několikrát o ní mluvili na konferencích. Naše heslo znělo: lokalita zná svého pracovníka a pracovník zná svou lokalitu. Stále mi přijde k nezaplacení.
Řízení organizace nebyl můj terén
V průkopnické éře jsme všichni chtěli dělat přímou práci a nikdo z nás nechtěl organizace řídit. Nikdo nám ani moc nevysvětlil, jak se cokoli dělá, pravidelně jsme byli házeni do vody a učili se plavat. Občas to někdo z břehu okomentoval.
A tak jsem ve 25 letech začala organizaci řídit, aby nějakého ředitele měla. Učila jsem se sledovat čerpání 10 milionů v excelové tabulce, na konci kalendářního roku jsem skenovala papírové účtenky a psala závěrečné zprávy, které skoro nikdo nečetl. Byly roky, kdy podobných zpráv bylo kolem 40. Kromě toho jsem pořád ráda běhala po ulici, protože věřím, že je třeba znát svůj terén. A mít dobré boty.
Říkali nám, že každý ředitel je nahoře sám, že kolegové už nemůžou být dál naši kamarádi, že si máme držet odstup. Viděli jsme, že zákon o sociálních službách není všespásný, že pokud chceme reálnou změnu u klientů, potřebujeme jim nabídnout bydlení a práci. Vyřešit tuhle rovnici k uspokojení všech se mi nepovedlo. A tak jsem byla po sedmi letech odejita. A dosud jsem za to vděčná. Tehdy jsem sama odcházet ještě neuměla.
Splétám sítě mezi lidmi
Přesunula jsem se do Impact Hubu, kde jsem dostala nový průkopnický úkol. Vytvořit síť mentorů a expertů, kteří se stanou oporou těm, kdo jsou nahoře a sami. Je zjevné, že jsem pro podobnou misi měla dostatek vnitřní motivace.
A tak jsem splétala sítě. Přes čtyři roky jsem vybírala a naloďovala mentory a experty, sledovala potřeby týmů, které chtěly měnit svět, a vytvářela takové rovnice, které přinesou největší společenskou změnu. Na úvodní schůzce jsme si ve třech zarámovali cíle a na závěrečné schůzce sledovali, nakolik se je podařilo naplnit. Neustálý učící proces.
Do Impact Hubu mě přivedl program Impact First. Do prvního běhu nás s vilou, kde jsme nabízeli klientům bydlení, nevzali. Do druhého běhu s kavárnou, kterou jsme provozovali v komunitním centru na okraji sídliště, jsme se dostali. Mentora nám tehdy dělal jeden ze zakladatelů Impact Hubu Petr Vítek.
Impact Hub se pro mě stal světem, kde to jde, zatímco v dobročinném sektoru jsme se neustále zasekávali na něčem, co nejde a nepůjde, protože potřebujeme nový / jiný zákon a ten nebude. Po čtyřech letech jsem se náhodou objevila u redesignu Impact First. Chtěla ho po nás jistá Andrea Studihradová ze Spořky.
Z úvodní designové schůzky jsem si nějakou náhodou program Impact First a jeho proměnu odnesla. Nějakou náhodou jsem si odnesla také realizaci jeho posledního běhu. Říkalo se, že se do něj už nikdo nepřihlásí. Podobné výzvy mě stále baví. A tak jsme během dvou týdnů vymysleli a odvysílali sérii videí s názvem Jak prodávat dobro a nabrali deset účastníků. Vítězi se stali Levitio, kteří chtějí oddílovým vedoucím rozvázat ruce, aby místo administrativy mohli pracovat s dětmi.
Nějak ten počet náhod nakonec přesáhl míru toho, co je pro mě ještě v pořádku. A tak jsem se z Impact Hubu rozhodla v červenci 2021 odejít. Plán jsem neměla. Odjela jsem s kamarádkou na hory, pila kávu a hleděla do zeleně. Spolupráci s Andreou jsem si zamilovala, věděla jsem, že se mi bude stýskat, tak jsem před odjezdem odhodila blbý vtip: kdybys někdy potřebovala založit šanony, tak se ozvi. Byla to ostatně nabídka jedné z podporovatelek, v mé ředitelské éře byla k nezaplacení.
Jsem v bance
V září mi Andrea zavolala. Zrovna jí odcházela kolegyně učit. A tak jsem se objevila ve Spořce. Příběh o tom, jak jsem onu nabídku přijala, je tak humorný, že ho jen naznačím, ať si zachovám nějakou sebehodnotu. Možná jsem první člověk, který kývl na nabídku pracovat v bance, aniž by se zeptal na peníze a benefity.
Většinu svého života jsem strávila pozorováním lokalit, experimentováním a vyhodnocováním toho, co funguje. Poměrně záhy jsem zjistila, že změna se odehrává v horizontu let a že ji člověk neurychlí. Je to jak s tím motýlem: vytáhněte ho z kukly a umře.
Změnu tvoří lidé, hybatelé. Většina lidí je nezná, je to tak v pořádku. Lokalita je zná. Ví, kam se může obrátit. Hybatelé tvoří srdcem, hlavu přidávají dodatečně. Tvoří jen, když už kousek srdce v lokalitě mají.
Postupně kolem sebe soustředí tolik lidí, že změna, kterou způsobí, bývá zpočátku nepředstavitelná. Hybatelé jsou snílci o ideálním světě a zároveň ti první, kdo si zašpiní ruce, aby ten současný svět k té ideální vizi posunuli.
Jste silnější, než si myslíte. A na to, co se vám děje, si nezasloužíte být sami. Hybatelé jsou uzlíky v sítích. To díky nim drží sítě pohromadě a lidé mají kam bezpečně padat. Padající vědí, že se zhoupnou, nasbírají síly a zase se budou moci postavit na nohy.
Rodíme se a umíráme sami. Většinou ta chvíle samoty trvá pár vteřin, přechodu z jednoho břehu na druhý. Mezitím na to nikdo z nás sám být nemusí. Být na něco sám nám bere životní energii. Stojí nás to neúměrně úsilí.
A tak mě nepřestává bavit splétat sítě mezi lidmi, podporovat a tvořit síť aktivních lidí napříč republikou. Dopad toho, co to může přinést, může být tak velký, že o něm radši ani nepřemýšlím. Místo toho si zpravidla zajedu za některou naší absolventkou či absolventem a nechám se provést jejich světem.
Nepřestávají mě totiž fascinovat. Víc dělají než mluví. A tak se o nich stejně dozvídáme postupně. Absolvent Martin se nám zmíní, že absolventka Bobina před Vildovým mlýnem stihla zachránit ještě skautskou klubovnu. Koučka Jitka nasdílí na sítě, že Irenka vyšla v dubnu v papírové Heroine…
A přesně tak je to v pořádku. Nepotřebují potlesk ani srdíčka, potřebují měnit svět.
Článek vyšel také v newsletteru dobro.dějky.cz.
">
">
">