Šéfuje spolku Díky, že můžem, který spoluorganizuje oslavy 17. listopadu a během roku seznamuje studenty s moderní historií a vyzývá je k akci. A to kdysi odešla z Česka a už se vracet nechtěla, protože se jí nelíbila zdejší atmosféra. Proč je podle Báry Stárek důležité nemlčet, ale správně diskutovat, a proč kvůli budoucnosti musíme znát historii?
Co pro vás znamená svoboda?
Postupně se to ve mně proměňuje. Až v posledních letech jsem si třeba začala uvědomovat, že svoboda znamená pro každého něco jiného. Což je v pořádku. Když jsem byla teenager, pod svobodou jsem si představovala to, že můžu cestovat nebo volit. Ale čím jsem starší, tím víc si uvědomuju tu rovnováhu mezi tím, co jako jednotlivci můžeme dělat, a tím, co je v zájmu celé společnosti. Svoboda není samozřejmost a my se o ni musíme starat.
Kdy jste vlastně o svobodě začala přemýšlet?
Vyrůstala jsem v rodině, kde se často otevíralo téma komunismu, režimu, sametové revoluce, takže jsem ji začala vnímat už v mladším věku. Naplno jsem se jí pak začala věnovat v Nizozemí, kam jsem odešla studovat. Měla jsem kolem sebe kamarády z různých zemí a vrstev. Smýšlení jednoho mého kamaráda třeba nebylo úplně demokratické a bylo moc zajímavé tohle téma otevírat a diskutovat o něm. Uvědomila jsem si, že věci, které já teď můžu dělat, dřív možné nebyly, a někde vlastně pořád možné nejsou.
Jaká byla Bára jako teenager? Angažovaná, nebo spíš lhostejná?
Na střední jsem byla dost akční, pořádali jsme různé kulturní akce, točili studentský film, ale ke společenské odpovědnosti jsem se spíš dostala až na té vysoké. Pořádali jsme studentský festival, celé jsme to organizovali sami. V tu dobu jsem si začala uvědomovat, že je třeba ukazovat věci, jaké jsou, aby se na ně ostatní studenti dokázali dívat ze širšího pohledu.
Do Nizozemí jste údajně odešla proto, že se vám v Česku nelíbilo, protože tu vládla negativní atmosféra. Proč jste se rozhodla vrátit?
Studovala jsem evropská studia a po bakaláři jsem hledala na rok nějakou práci, abych zjistila, co přesně chci dělat a navázala na to magisterským studiem. Vrátila jsem se do Česka a začala pracovat pro Asociaci pro mezinárodní otázky. A tady se mi v praxi začala otevírat ta společenská a politická témata, viděla jsem, jak to funguje. Došlo mi, že útěk do ciziny není řešení. Že pokud se mi něco nelíbí, měla bych se spíš vrátit a zkusit s tím něco dělat.
Napřed jste ale ještě v Nizozemí vystudovala politickou komunikaci…
Ano, a během toho jsem začala spolupracovat se spolkem Díky, že můžem. Zjistila jsem, že to je přesně ta parta aktivních mladých lidí, kteří se snaží něco měnit a dělat. Chtěla jsem být jako oni. To už jsem věděla, že se do Čech vrátím. Když pak hledali fundraiserku, hned jsem se přihlásila a nastoupila k nim.
Mezitím jste ještě pomohla Janu Lukačevičovi rozdat pár balíčků lékařům během covidu…
Byl lockdown, seděli jsme doma a volal nám Honza, že rozjíždí projekt Energii lékařům a hledá partu lidí, kteří mu s tím pomůžou. Moje ségra mu nakonec dělala právnickou podporu a my s přítelem jsme si vzali na starost komunikaci.
V Díky, že můžem jste začínala jako fundraiserka, ale pak jste se posunula na předsedkyni celého spolku…
U nás si to postupně předáváme. Je důležité, aby všechny projekty dělala mladá generace, protože jsou určeny pro mladé. Každá generace tak vychovává za pochodu další, která to po ní přebírá. Já jsem mimochodem v našem spolku už druhá nejstarší. Je mi 28 let, průměr je 22,7 roku (smích).
Pojďme k těm konkrétním projektům. Nejvíc aktuální je Korzo Národní…
…které připravujeme od roku 2014. Organizace Opona, která dělala dvacáté oslavy od sametové revoluce, tehdy oslovila organizátory Budějovického Majálesu. Protože chtěla předat pětadvacáté výročí zase do rukou mladší generace. Akce se podařila a všichni si uvědomili, že pokud to má mít dopad, musíme slavit 17. listopad každý rok, a ne jednou za pět let. Od té doby se snažíme o co nejbohatší program, aby si každý vybral, co ho zajímá a jak chce ten den prožít. Někdo si jen zapálí svíčku a pobude na místě, kde se psaly dějiny. Jiný přijde na kulturní program, hudbu nebo divadlo. Je tu i prostor pro rodiny s dětmi, snažíme se zajímavě edukovat nejmladší generaci. Další oblíbenou aktivitou je brunch, jehož výtěžek jde matkám samoživitelkám organizace Fandi mámám.
Nachystali jste pro letošek nějaké novinky?
Určitě, letos máme téma „Časy se mění“. Svět kolem nás hrozně rychle podléhá změnám. Jedna věc je oslavovat, vzpomínat a děkovat, ale musíme se dívat i do budoucnosti. Na to, co se dnes děje, a jak můžeme pomoci tomu, aby byla společnost svobodnější. Tímto tématem zaštiťujeme veškerý program. K tradičnímu pietnímu aktu – letos bude zpívat Modlitbu pro Martu Hana Holišová – se přidává i videomapping, proběhne debata o velké krizi médií. Oblíbený formát Obýváku Václava Havla bude letos věnován Olze Havlové k výročí nedožitých devadesátých narozenin. A máme úplně nové super instalace, třeba naši autorskou instalaci nazvanou RÁM. Je to taková koláž, jak se na vývoj posledních deseti let může dívat dítě. Zachycuje všechny důležité události, které ovlivnily naše životy a to, jakým způsobem vyrůstáme.
Změnilo se za těch 10 let nějak složení návštěvníků?
Je jich hlavně čím dál víc. V roce 2014 to bylo okolo 20 000, teď jsme se dostali na nějakých 80 000 nebo 90 000. Na třicáté výročí od revoluce přišlo dokonce 126 000. Zájem je čím dál větší, takže se teď snažíme podporovat i podobné aktivity v regionech, aby lidé nemuseli jezdit až do Prahy.
Oslavy v Praze ale probíhají celý týden. Začíná se slavnostním předáním Cen Jana Opletala 11. listopadu. Co je hlavním cílem Týdne svobody?
Na Korzo Národní dokážeme dostat jen určitou část programu. A návštěvníci nám každý rok říkají, že by toho chtěli stihnout a zažít víc. Takže jsme pilotně zkusili spojit různé instituce, spousta z nich už ostatně nějaký program k výročí sametové revoluce měla. A společně ukazujeme, že by se nemělo slavit jen ten jeden den v roce.
Podobný cíl má asi i Samet na školách, váš další projekt…
Ano, i ten jsme rozjeli proto, že jsme tohle téma chtěli otevřít co nejvíc. A nejlépe to jde právě na školách. V rámci Česka jsou velké rozdíly ve výuce dějepisu. Někde jsou proaktivní učitelé, kteří do hodin dokážou dostat i moderní historii, ale někde se končí u druhé světové války. Přitom z průzkumů vyplývá, že dvě třetiny žáků a studentů moderní historie zajímá. A z našeho pohledu je důležité, abychom všichni věděli, z čeho vycházíme a kam chceme jít. Takže jsme přišli s projektem Samet na školách, který kromě workshopů a přednášek o moderní historii nabízí i řadu dalších aktuálních témat, která mladou generaci zajímají. Školy mají dvě možnosti – buď si mohou jakýkoliv z našich programů zdarma objednat, nebo si udělají vlastní program. To je pro nás důležitější, aktivizovat přímo ty studenty, aby si vytvořili vlastní projektový den. Najdou si téma, které je osloví, a udělají pro třídu nebo celou školu program. Tenhle rok se na školách odehrálo zhruba 50 takových akcí, které vytvořilo nějakých 150 aktivních studentů. Každá škola to pojímá po svém a vznikají úžasné věci. Zase od studentů pro studenty.
A vy jim v tom pomáháte?
My pro ně vždycky v říjnu děláme akademii. Pozveme studenty a jejich učitele a dva dny jim vysvětlujeme, jak se tyhle věci dělají. Říkáme jim, musíte si projít tímhle a tímhle, musíte myslet na marketing, produkci i fundraising, musíte si vytvořit týmy a přemýšlet, jak to posunout dál. Mají také k dispozici naše koordinátory a ambasadory, kteří jim radí a pomáhají, když nastane nějaký problém nebo překážka ze strany školy.
Třeba že jim to škola nechce povolit?
Třeba, nebo si to chce škola víc řídit sama. Častá je také určitá počáteční skepse ze strany ředitelů nebo učitelů, ale když potom vidí, jak to studenti zvládají, začnou je podporovat. Pro ty studenty je to skvělá škola, učí se samostatnosti a berou na sebe zodpovědnost. Třeba na Gymnáziu Příbram existuje úplně neuvěřitelný tým. Na webu mají veškeré informace a program a ostatní studenti se mohou na jednotlivé aktivity hlásit. Nabízejí workshopy, semináře, besedy, jak pro konkrétní třídy, tak pro školu obecně. Moc se nám to líbí.
Posouvá se mladá generace lepším směrem? Je aktivnější, otevřenější, ochotná víc pomáhat a naslouchat?
Já nejsem moc velký fanoušek generalizování. Dnešní mladí lidé čelí novým výzvám, hlavně v kontextu sociálních médií, což ty výzvy posouvá na úplně jinou úroveň. Máme tady klimatickou krizi, geopolitické změny, otázky rovnosti a lidských práv. Je důležité znát historický kontext, abychom chápali, co se dnes děje. A zároveň přemýšlet, jak to do budoucna zlepšit. Mladá generace se snaží trochu si vybojovat prostor, aby byla slyšet. A potřebuje zpětnou vazbu. Ne všechno víme, ale je v pořádku dělat cestou chyby, protože díky nim se učíme. Byla jsem teď na debatě se středoškoláky a jeden student vyprávěl, že byl u památníku holocaustu v Berlíně. A viděl nějakou holku, která se u něj fotila, a jemu to připadalo nedůstojné, v rozporu s pietou. Jenže nevěděl, co má dělat. Na té debatě mu jedna starší kolegyně odpověděla, že by se na to taky vykašlala, že s tím stejně nic neudělá. Já mu naopak řekla, že za tou holkou měl jít, říct jí svůj názor, samozřejmě mile a s respektem, ale říct. Třeba jí to trochu otevře oči, nebo třeba ne, ale tomu studentovi to nic neudělá. Aspoň se naučí vyjádřit svůj názor a třeba i nesouhlas, i když to nemusí mít pozitivní výsledek. Když budeme všichni mlčet, žádné změny se dít nebudou. Všichni se bez ohledu na věk musíme učit víc naslouchat a diskutovat a nebrat náš názor jako ten nejdůležitější a jediný správný. Ale jako něco, co se může měnit.
Už máte plány na příští rok?
Už máme plány na dalších pět let (smích). Snažíme se spolek ještě víc omlazovat. Původně s námi spolupracovali hlavně vysokoškoláci, teď se hodně zaměřujeme na střední školy. Chceme dávat mladým lidem hlas a vytvářet komunitu, protože tihle aktivní šikovní studenti často ani neví, že jich je v Česku takových víc. Jsou nadšení, když se pak během naší akademie potkají s dalšími devadesáti podobně naladěnými vrstevníky. Příští rok proto budeme připravovat pro tyhle studenty celoroční akademii. A naším velkým cílem je nezaměřovat se jen na gymnázia, ale i na střední odborné školy a učiliště. Ukazujeme jim, že i oni můžou věci měnit, že to nemusí dělat jen gymnazisté. Zapojuje se hodně odborných středních škol a vedou si skvěle.
Jak prožíváte 17. listopad? Jste ve stresu, jestli všechno klapne, nebo jste vděčná, že můžete slavit?
Stres ani moc nemám. Díky svému týmu, který všechno skvěle zvládá. Zhruba třicítka lidí ve věku kolem 23 let dělá oslavu pro 100 000 lidí. Kromě toho, že organizujeme oslavu státního svátku, jsme totiž zároveň jednou z největších kulturních akcí v Česku. Jinak moje srdcovka je Modlitba pro Martu a také to, když se na Národní můžu bavit s lidmi. Když vidím, že mají radost, že něco takového můžou prožívat. A my jim děláme celý ten servis kolem. To je pro mě nejvíc.
Článek vyšel také v newsletteru dobro.dějky.
">
">
">