Proč vlastně Spořitelna kupovala obrazy, jaký má Duňa nejradši a proč jste zaváhali, když jste si v devadesátých letech nekoupili Václava Radimského?
Od roku 2009, kdy se po rekonstrukci otevřel palác České spořitelny v pražské Rytířské ulici, má kurátorka a historička umění Duňa Panenková na starosti její galerii. Spořitelna nakupovala obrazy od druhé poloviny devatenáctého století až do padesátých let minulého století. A to proto, aby jimi mohla zdobit své honosné domy po celé republice, respektive monarchii.
„Země vzkvétala, měla skvělé hospodářské výsledky. Banky stavěly reprezentativní budovy v centrech měst a do jejich interiérů věšely obrazy současných českých umělců. Tehdy to fungovalo tak, že malíři absolvovali Akademii výtvarných umění, a pak odešli na tovaryšskou cestu do zahraničí nebo alespoň odcestovali za světlem na jih. Většina z nich byli krajináři, a když malujete krajinu, jiné světlo máte na severu a jiné na jihu. Právě vlivem slunce, které má v různých zemích různou intenzitu.“
„Když se pak malíři vrátili ze zkušené, šli většinou zpět do rodného města, kde se živili jako profesoři kreslení na odborných školách nebo na reálných gymnáziích. A lidé z městských a profesních spořitelen a záložen je znali a obrazy od nich napřímo kupovali. Ti umělci se samozřejmě chtěli v rodném městě předvést, takže spořitelnám prodávali svá nejlepší díla. Díky tomu je fond obrazů České spořitelny tak kvalitní.“
„V roce 2008 čítal depozitář České spořitelny asi 9500 obrazů. Architektka Gabriela Kaprálová, která palác v Rytířské rekonstruovala, vytvořila v suterénu profesionálně vybavenou galerii. A ředitelka sekretariátu představenstva Patricie Bulvasová Plášková mě požádala, jestli bych se na ty obrazy mohla podívat. A říct, zda by z nich šly dělat výstavy. Viděla jsem tam jména jako Mikoláš Aleš, Vojtěch Hynais, Václav Špála, Antonín Slavíček a mnoho dalších, takže jsem ji ujistila, že v nejbližších deseti letech máme rozhodně co vystavovat.“
Duňa před Spořkou pracovala ve Správě Pražského hradu, Národní galerii nebo Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích a připravovala desítky výstav v Česku i v zahraničí – například výstavu Rudolf II. a Praha pod záštitou Václava Havla pro autorský tým Elišky Fučíkové, nebo výstavu Karel IV. – císař z Boží milosti pro Jiřího Fajta, která probíhala nejprve v Metropolitním muzeu v New Yorku a posléze na Pražském hradě.
Balast musí pryč
Od třiapadesátého roku se podle Duni Panenkové nakupovala i méně kvalitní tendenční díla a bylo proto nutné fond postupně pročistit. „Kvalitních obrazů je kolem 6000, ty zůstávají Spořitelně. Postupně je restaurujeme, a buď je vystavujeme v naší galerii, nebo je půjčujeme na další výstavy. Ten balast, asi 3500 obrazů, prodáváme prostřednictvím aukce.“
Jakou hodnotu mají ty nejlepší obrazy ve fondu? „U těch opravdu špičkových se cena pohybuje od 800 000 Kč do několika milionů. Máme jich tak tisíc. Další část fondu tvoří obrazy v hodnotě od 100 000 do 500 000 Kč. Třetí část jsou obrazy v ceně 50 000 až 100 000 Kč, které trh ještě neobjevil.“
Jako příklad uvádí Duňa Václava Radimského, jehož obrazy se v devadesátých letech daly koupit za 30 000 Kč. „Pak se ale tohoto umělce chopily aukční domy a udělaly z něj hvězdu, kterou chtěl mít ve sbírce každý. Dnes se Radimského obrazy prodávají od jednoho do čtyř milionů korun. Spořitelna jich má 25, některé můžete vidět i na webu galerie v archivu.“
Kam za nimi?
V některých budovách České spořitelny mohou návštěvníci obdivovat obrazy dodnes. Kromě Rytířské třeba i ve Vršovicích, v Liberci nebo Opavě. Jinde se přijal nový výtvarný koncept a místo obrazů zdobí zdi tapety, případně se budovy v centrech měst prodaly a obrazy postupně putovaly do depozitáře.
„Jenže klienti hlavně mimo Prahu o ty obrazy stojí. Říkají mi to majetkářky. Spořitelna měla v historii zvláštní postavení, byla hodně provázána s češstvím, vlastenectvím. Venkov tím žije dodnes, i zaměstnanci, a ty obrazy tam chtějí mít.“
Který z těch 9500 obrazů má Duňa nejradši? „Na škole jsem se zaobírala druhou polovinou devatenáctého století, impresionisty. Ve fondu máme jeden obraz od Jiřího Probošta, jmenuje se Převoz přes řeku. Na ten se ráda dívám. Mám obecně ráda krajiny a to, když jsou obrazy tematicky a výtvarně stylizované, když tu stylizaci spoluvytvářejí barvy.“
Chytrý tah architekta Zázvorky
Před covidem také Duňa Panenková dělávala komentované prohlídky paláce v Rytířské – jak pro lidi ze Spořitelny, tak pro veřejnost. Během nich se návštěvníci dozvěděli třeba to, jak tatínek Stelly Zázvorkové zachránil fresky a další cennou výzdobu před komunisty nebo proč se Spořitelna rozhodla dávat při stavbě svých budov prostor výhradně českým lidem a materiálům. Po covidu ale zájem o prohlídky pro veřejnost uvadl.
„Zkusila jsem vypsat termín letos na jaře a přišlo jen asi pět lidí. Ale příští rok to vyzkouším znovu.“ Od roku 1995 funguje Duňa Panenková jako historička umění na volné noze. Spolupracuje s galeriemi, organizuje výstavy, někdy jako kurátorka, jindy jako komisařka, občas zvládne i obě role. V té první se stará o uměleckou stránku, v roli komisařky pak o finance a produkci výstavy. Napsala také řadu knížek. Ta poslední se jmenuje Šlechtické slavnosti a zábavy a vznikla loni v Českém Krumlově, kde Duňa dělala kurátorku stejnojmenné výstavy. Deset let pracovala i pro výstavní oddělení Pražského hradu. A má slabost pro Itálii.
„Ráda navštěvuji italské vily. Mám ráda stavby Andrey Palladia, který vytvořil koncept toho, čemu se u nás říká zámek, ale v Itálii je to vila – venkovský hospodářský dvůr. Spousta paláců a budov v Praze se jimi inspirovala. Itálie má také nádherný přátelský charakter, mám tam přátele a kolegy, pořádám tam přednášky nebo s kolegy spolupracuji na výstavách.“
Přednáší také o historii českého skla, které ji zajímá už od dob, kdy se s manželem – operním zpěvákem – přestěhovala kvůli jeho angažmá do Liberce a začala pracovat v Muzeu skla a bižuterie v Jablonci. Ke svému neobvyklému jménu přišla díky tatínkovi.
„Měl rád Puškina a Duňa se objevuje v několika jeho povídkách. Když jsem šla na vysoké škole ke zkoušce z češtiny, pan profesor se mě zeptal, jestli znám genezi svého jména. Neznala jsem ji, tak mě poslal pryč, ať si ji zjistím. Díky tomu vím, že se tohle jméno rozšířilo hlavně na Balkán z Byzance a v perštině znamená luna.“
Příští rok? Baroko s Coca-Colou
Od prosince do března běží v Galerii České spořitelny přehlídka vítězných projektů mezinárodní soutěže studentského designu. Následovat bude výstava finalistů Czech Grand Design. „A na jaro plánujeme výstavu několika mladých kluků, absolventů Akademie výtvarných umění. Ti se vzhlédli v technologii barokní malby, konkrétně španělských obrazů, a tímto stylem dělají současná témata. Malují třeba barokní zátiší technologií šerosvitu a mezi ty hrozny přidají italský pršut nebo plechovku Coca-Coly. Myslím, že do současné malby vnesli dobrý nápad. A po létě zase dáme prostor obrazům z našeho fondu.“
Obrazy z Galerie České spořitelny si můžete prohlédnout na www.galerieceskesporitelny.cz nebo přímo v centru Prahu Rytířské 29.
">
">
">