Veřejný prostor není jen kulisou každodenního života – odráží vztah společnosti ke svému okolí, schopnost spolupracovat i chuť měnit věci k lepšímu. Stále častěji u nás vznikají iniciativy, které ukazují, že změna může přijít tehdy, když lidé projeví zájem o své okolí a začnou ho aktivně utvářet.
Do Jablonce nad Nisou se před 12 lety začala stahovat zpět parta místních rodáků, kteří vyrazili studovat a pracovat do světa, potažmo do Brna a Prahy. „Všichni jsme získali určité know-how a měli pocit, že bychom to teď měli rodnému městu vrátit. A tak vznikla taková naivisticko-aktivistická věc, která měla za cíl oživit zdejší veřejný prostor. Šli jsme do toho s tím, že to půjde a že by se s námi nebavil jen úplně hloupý politik,“ směje se Jan Picko, výtvarník, grafik, pedagog a jeden ze spoluzakladatelů jablonecké platformy PLAC (Platform for Landscape, Architecture and Culture), o které je právě řeč.
Deset statečných
PLAC založila přibližně desítka vrstevníků, kteří se znali od dětství. Převažovali architekti, které kromě Jana Picka doplnil ještě knihkupec Vladimír Opatrný. V Jablonci se díky nim objevil například festival Den architektury, během kterého může veřejnost zdarma objevovat architektonické krásy města; vznikla i série přednášek Tištěná architektura představující zajímavé knihy o architektuře; Jablonec se také zapojil do projektu Pavla Karouse Vetřelci a volavky mapující normalizační sochařství ve veřejném prostoru. PLAC proměnil na galerii současného umění i barokní kapličku uprostřed panelového sídliště ve Mšeně a také hlídá, aby pokácené stromy ve městě byly dostatečně vyváženy náhradní výsadbou.
„Hned na začátku nám ti zkušenější říkali, že když chceme v tomhle městě něco dělat, nejjednodušší bude vyhrát volby. K čemuž jsme postupně dospěli taky, takže jeden ze zakládajících členů PLACu Jakub Chuchlík je momentálně náměstkem primátora pro rozvoj a digitalizaci,“ dodává Jan Picko.
Některým projektům PLACu bylo nakloněno i původní vedení města, u jiných došlo k velkým neshodám. „Diskuze ve středně velkém městě o veřejném prostoru jsou nesnadné. Chybí styčné platformy, na kterých by se o tom dalo bavit. Nebo město vypíše soutěž, vše řádně proběhne, ale pak se projekt škrtne. Jako třeba v Turnově v případě pomníku T. G. Masaryka, který se nakonec nerealizoval, protože některé médium uvedlo, že pomník připomíná střeva.“
Pavel Karous, sochař, pedagog, publicista, kolega Jana Picka, autor zmiňovaných Vetřelců a volavek a jeden z řečníků naší roadshow Silnější budoucnost, je ve veřejném prostoru fascinován projekty, které vznikají zespoda. Jako příklad uvádí Jezevky, kolektiv mladých lidí, který pořádá výtvarně pojaté demonstrace ukazující na problémy současných měst. „V případě Jezevek vzniká umění, které je podřízeno cíli, tedy zviditelnění určité otázky ve veřejném prostoru.“
Zároveň ale dodává, že v Česku jdeme z pangejtu do pangejtu. „Po špatné zkušenosti se socialismem jsme si nechali sebrat i systémy, které fungovaly. Třeba co se týče umění ve veřejném prostoru, tam jsme strašlivě prohráli. V letech 1960 až 1990 vzniklo jen v Praze ve veřejném prostoru 2800 realizací, od roku 1990 doteď jen 56. Zrušili jsme systém podpory Percent for art i profesionálního a transparentního výběru díla, což je tragédie.“
Za velmoc výtvarného umění ve veřejném prostoru pak Pavel Karous považuje Norsko, kde se podle něj daří chytře propojovat veřejnost s architekty, urbanisty, výtvarníky, městem i státem.
Přirozený zájem, který se šíří dál
Architekt a umělec Michal Motyčka, který s Pavlem Karousem vystoupil na jablonecké roadshow Silnější budoucnost, zmiňuje jiný skandinávský projekt, na kterém spolupracoval. „Šlo o výstavu, na jejíž realizaci se podílelo jen pár stálých zaměstnanců společně se silnou komunitou dobrovolníků. Ti nám pomáhali díla instalovat a v rámci toho vznikaly přirozené diskuze, informace navíc běžely dál.“
Podle Michala Motyčky existuje ale i v Česku spousta lidí, kteří chtějí prostředí kolem sebe kultivovat nejen pro sebe, ale i pro ostatní. „Ať už jde o zahrádku, nebo náměstí. Když si člověk vezme něco za své, může to dobře fungovat a není to vždy jen o penězích.“
Měnit se dá jen zdola
V Libereckém kraji je krásným příkladem Horní Maxov. Příběh o tom, jak skupina místních lidí vytvořila Stezku svobody, pečuje o hroby po odsunutých Němcích a aktuálně zvelebuje Kapli svobody, jste si už mohli na Dobrodějkách přečíst. Michal Tůma, který za aktivitami v Horním Maxově stojí, tvrdí, že je jednodušší házet vinu na politiky.
„Spousta lidí má pocit, že za to, co se jim děje, může někdo jiný. My v Maxově jsme ale důkazem, že věci jdou opravdu měnit zdola. Celá proměna společnosti a poptávky po tom, co ve veřejném prostoru bude, je možná jen zespoda. Je třeba, aby se lidé zvedli ze židlí a začali ve svém sousedství něco dělat. A když nás bude hodně, přesvědčíme politiky, aby prosazovali nejen asfalt a beton, ale začali tvořit něco, co okolí kultivuje a co má přesah.“
PLAC také v Jablonci intenzivně vybízel ke vzniku kanceláře architektury města. Podle Jana Picka byly velké tlaky proti, protože ne všichni chápali její nezbytnost v péči o rozvoj města. „Nyní se díky kanceláři daří připravovat soutěže a projekty s potřebným zájmem o architektonickou kvalitu, ale pro řadu lidí je úspora tří pracovních míst svůdnější. Možná se tedy zase dočkáme období, kdy kvalita vystavěného prostředí nebude téma.“
Zajímají se o veřejný prostor sami obyvatelé Jablonce? „Ano, určitá sociální bublina ano. Bohužel se ale i z Jablonce stává střepinové město. Když bude Liberečák popisovat Jablonečáka, řekne, že to je sportovec z Teplákova, který jezdí v létě na kole kolem přehrady a v Jizerkách a v zimě stejnou trasou na běžkách. Takže centrum města je trochu mrtvé, lidé se stahují hlavně k přehradě a do Jizerek.“ Podle Jana Picka ale současná koalice podporuje participativní rozpočet a vzniklo už několik takto podpořených projektů.
S tím, že se v Česku centra měst bohužel vylidňují, souhlasí i architekt a propagátor architektury Adam Gebrian. Během roadshow Silnější budoucnost v Litoměřicích uvedl jako příklad Český Krumlov nebo Prahu, kde sleduje odliv lidí z centra v přímém přenosu – sám bydlí s rodinou na Malé Straně. Rád sleduje města dětskýma očima, respektive pohledem svého syna Filipa, a v Praze spoluzaložil CAMP (Centrum architektury a městského plánování), kde se mohou návštěvníci detailně dozvědět o budoucnosti města a jeho rozvoji.
Na zapojení lidí do rozhodování o veřejném prostoru má ale trochu jiný názor. „Žijeme v době, kdy spousta mladých lidé mluví o společnosti, participaci, domlouvání se. Ale na počátku většiny věcí, které mám rád, byl jeden člověk. Většinou tvrdohlavý, divný, nikdo ho neměl rád. Tak dlouho o něčem vyprávěl, až se to nakonec udělalo a bylo to docela dobrý. Takže ačkoliv si strašně vážím lidí, kteří mají ke svému městu vztah, žijí v něm a tráví tam čas, automaticky to neznamená, že tam musí o všem rozhodovat.“
Češi se podle Adama Gebriana po čtyřiceti letech komunismu a povinných brigád také naučili řešit jen vlastní život ve svém prostoru, ať už jde o dům, zahradu nebo kancelář, a veřejný prostor je spoustě z nich úplně jedno. I když se to prý pozvolna začíná měnit. „Když už si zařídili dům a procestovali svět, zase se pomalu začínají zajímat i o ten veřejný prostor. V soukromém prostoru štěstí neuděláte, pokud ten veřejný stojí za prd.“
Změnit veřejný prostor můžete také díky sousedským grantům Dokážeme víc. Další kolo přihlášek se uzavírá až v srpnu.
Text vyšel také v newsletteru dobro.dějky.
