Když prázdný dům ožije: komunita, nadšení a deset let trpělivosti

Nevyužívané domy, stodoly nebo továrny se po celé republice mění v místa setkávání, kultury a sousedských vztahů. Jejich oživení ale nestojí jen peníze a dobrovolnickou práci. Klíčová je vytrvalost, schopnost spolupráce a ochota vydržet i roky nezájmu. Příběhy ze Drozdova, Vratislavic i dalších míst ukazují, co všechno může prázdný dům přinést – a co si za to vybere.

Kateřina Eva Lanči začala před dvanácti lety hledat s manželem místo, kde by mohli žít, dělat umění a propojovat umělce s „normálními“ lidmi. „Aby se normální lidé přestali bát umělců a umělci normálních lidí. Dělala jsem to i v Praze, ale když jsem otěhotněla, chtěli jsme s mužem na venkov.“ Navštívili asi 40 různých míst, ale ve vzdálenosti 50 km od Prahy pro ně bylo všechno nedostupné. Když se vraceli z poslední prohlídky, kde byla zrůdně vybetonovaná zahrada, Kateřina už byla zoufalá. Na realitním webu ale zrovna naskočil nový inzerát ve vedlejší vesnici, a tak tam rovnou zajeli.

„Viděli jsme vysoké stromy, zahradu, dům a úžasnou stodolu, přesně jak jsme hledali! Otevřel nám pán, který to místo prodával kvůli složité rodinné situaci. Bylo to velmi emotivní, protože to tu miloval, a nakonec nám řekl, že s námi rovnou podepíše rezervační smlouvu, i když ho žena asi zabije. Měli lepšího kupce, ale pána nadchl náš plán využívat zahradu a stodolu jako taneční a divadelní sál a jako místo k setkávání. Sám byl muzikant a jeho žena hrála loutkové divadlo, takže to nakonec dopadlo a místo jsme získali.“

Pompeje a nezájem místních

Do více než stoletého domu se nastěhovali a ve stodole prozatím opravili podlahu. Pak začalo zatékat do střechy, a tak ji chtěli opravit. „Zrovna jsem přijela z Prahy, miminko v náruči, svítilo slunce a na zahradě Pompeje. Když se střecha strhla, spadla celá stodola kromě dvou obvodových zdí.“ Půjčili si peníze od celé široké rodiny a rok stavěli novou stodolu. Větším problémem se ale nakonec ukázala uzavřenost sousedů.

„Trvalo to deset let, než se o nás Drozdov začal zajímat a než nás přijal. Deset let. Nikdo nestojí o evangelizaci vesnice, sdružují se tu jen hasiči, fotbalisté a myslivci. Pomalovala jsem barevně vrata, dělala tu kroužky pro matky s dětmi, tanec pro ženy, literární klub pro seniorky, zkoušela jsem fakt kde co, ale odpovědí byl jen naprostý nezájem. Z osmi žen, co sem chodily tančit, bylo sedm z okolních vesnic.“

Umělci sem sice jezdili pravidelně, ale místní se před nimi schovávali. Kateřina také začala pod z. s. Loco: Motion organizovat festival StodoLaFest se snahou šířit neotřelou kulturu a podporu komunitního rozvoje. První tři ročníky ho ale jen dotovali a Kateřina padala únavou při jeho přípravě a pak bezmocně sledovala, jak sem místní nechodí. Před dvěma lety oznámila svému partnerovi Františkovi, že už nemůže, končí a dům prodává. Nebo to zkusí ještě rok pod podmínkou, že se do toho i on pořádně opře a budou spolupracovat 50:50. Zrovna totiž absolvovala Silnější hybatele a pochopila, že žádný hybatel nepracuje sám, ale potřebuje pomoc. Od té doby je Stodola Drozdov jejich společným projektem a věci se daly do pohybu.

František založil ochotnický spolek Mošna („první rok se se sousedy hlavně sbližovali“), do čtvrtého ročníku StodoLaFestu se zapojilo už zhruba třicet dobrovolníků, kteří se pravidelně scházejí během celého roku („máme tu čtyři drozdovské rodiny, hurá“) a stodolu začali konečně navštěvovat i místní. „Hrajeme představení venku, zapojujeme se do místních akcí typu dušičky nebo masopust, získali jsme s pomocí sousedky grant, díky kterému můžu pořádat kroužky pro děti zdarma, a místní si na nás postupně zvykli a vzali nás mezi sebe. I když ne všichni, ale pohnulo se to.“

Boudu budko, kdopak tu přebývá

Petr Zeman se o prázdné domy začal zajímat z trochu jiného důvodu. Společně s podobně naladěnými lidmi založil databázi Prázdné domy, která slouží primárně k dokumentování historicky zajímavých opuštěných objektů. Podle něj neexistuje žádná statistika, kolik v Česku opuštěných domů vlastně je, každopádně dlouhodobě prázdný dům představuje pro danou lokalitu potíže – přitahuje negativní sociální jevy, zhoršuje kvalitu bydlení sousedů a snižuje hodnotu okolních nemovitostí.

„Prázdné domy jsou místa plná příběhů, která čekají na nový život. Když se z chátrající budovy stane komunitní centrum, získá nejen druhou šanci, ale i celé okolí. Lidé se tu potkávají, pořádají akce a vzniká energie, která mění město k lepšímu.“

Jako příklad uvádí Petr Zeman třeba Živou vilu v Prachaticích, kostel ve Vrbici nebo Rybárnu na pražské Kampě. V Prachaticích se parta dobrovolnic snažila zachránit cennou funkcionalistickou vilu, která měla být zdemolována kvůli obchvatu, a postupně tu vznikla početná komunita podporovatelů. Ve Vrbici si členové místního spolku pronajali odsvěcený kostel Povýšení sv. Kříže, průběžně jej opravují a proměnili ho v místo setkávání místních i chalupářů. Rybárnu u Sovových Mlýnů si zase vzali do parády skauti a vytvořili tu prostor pro setkávání, vzdělávání a tvoření.

„Opuštěné domy jsou většinou objekty, které nejsou zajímavé pro spekulanty a investory. Je to pro ně komplikované, nákladné nebo nad objektem drží ochrannou ruku památkáři. Majitel má nemovitost v portfoliu, může s ní třeba ručit, ale nevyužívá ji. Někdy proto začne spolupracovat s nějakým spolkem, někdy účelově, někdy intenzivněji. Snazší situace bývá v okamžiku, kdy objekt vlastní obec.“

Postaráme se o to

Podle něj je dobré jít na zastupitelstvo po dobrém a rovnou nabídnout konkrétní aktivitu, co by šlo v objektu dělat. „Starosta to často jen odsouhlasí a spolek to pak za něj odpracuje. Každopádně je třeba obrnit se trpělivostí a být konstruktivní a neodbytný.“ Ke spolupráci často přistupují i developeři, kteří v daném místě plánují výstavbu, ale schvalovací procesy jsou dlouhé. Případů, kdy investor něco koupí a chce to jen zbourat a postavit nový objekt, prý ale naštěstí tolik není. „Spíš to bývá tak, že někdo něco koupil a měl velké oči, nebo něco zdědil a teď neví, co s tím.“

V databázi Prázdné domy je momentálně zhruba 8000 takovýchto objektů, z toho je podle Petra Zemana zhruba 5500 prázdných. Databázi tvoří lidé, kterým se nelíbí, že dům v jejich okolí chátrá. Podle údajů Českého statistického úřadu je v České republice zhruba 364 000 neobydlených domů.

Příběh Zauhlovačky

Jitka Jakubičková vytvořila originální komunitní prostor v jediné zauhlovací a vodárenské věži v Česku – ve Vratislavicích nad Nisou. V roce 2015 se desítky let chátrající Zauhlovačka stala kulturní památkou. Ve stejném roce založila Jitka společně se svým mužem a bratrem spolek AvantgArt a pokusila se Zauhlovačku oživit a otevřít ji veřejnosti. „Protože památku nelze jen zrekonstruovat a oddálit tak její chátrání, budova musí žít.“

Majitelé objektu, vlastníci firmy Intex, s Jitčiným záměrem souhlasili a dali jí objekt do pronájmu za symbolickou částku. Spolek následně na Facebooku našel první dobrovolníky, kteří pomohli s úklidem věže. Z úklidů se stala oblíbená komunitní akce, která propojovala lidi napříč generacemi, okresy i vzděláním. V Zauhlovačce pravidelně probíhaly prohlídky interiéru, kulturní a společenské akce, a na dohled od ní vznikla také řemeslná Dílna Zauhlovačky. Dílnu spolek vybudoval za účelem dílčích oprav věže a pořádání řemeslných kroužků pro děti, re-use workshopy pro dospělé, rukodělné kurzy pro rodiče s dětmi nebo opravy nechtěného nábytku. Peníze na opravy a akce sháněla Jitka nejrůznějšími způsoby: „Komunikací s představiteli obce, města a kraje, oslovováním soukromých dárců, odpovídáním na grantové výzvy, prodejem dárkových předmětů a prosbami od podporu široké veřejnosti, nejčastěji na sociálních sítích.“

Letos na jaře se majitelé věže rozhodli nájemní smlouvu spolku neprodloužit, respektive přišli s návrhem pronajímat pouze přízemní patro věže za komerční nájemné, které bylo navýšeno 60krát, s podmínkou pořádání komerčních akcí. Se spolkem se nedohodli, a tak musel AvantgArt Zauhlovačku po deseti letech vyklidit a předat zpět. I Dílnu Zauhlovačky museli záhy, po 6 letech, opustit, protože upozornili na veřejně dostupnou informaci o nové územní studii společnosti Intex. Některé kurzy a workshopy se spolku podařilo přesunout do spřátelených organizací, nové prostory pro Dílnu se jim bohužel ani na konci roku 2025 nalézt nepodařilo.

Udělala by Jitka s odstupem času něco jinak? „Přesto, že jsem si konec spolupráce se společností Intex představovala jinak, jsem za možnost oživit státem chráněnou kulturní památku, byť jen na omezený čas, vděčná. Poznala jsem za tu dobu více jak 100 dobrovolníků, z nichž někteří se stali mými dlouholetými přáteli. Seznámila jsem se také s mnoha profesionály v oboru architektury a památkové péče a s lidmi, kterým není veřejný život lhostejný. Tato desetiletá zkušenost prohloubila moje znalosti v pořádání různorodých kulturně společenských akcí a naplnila můj život pozitivní energií. Navzdory psychické i fyzické náročnosti doporučuji všem zajímat se o své okolí a realizovat sny bez obav z neúspěchu.“

Text vyšel také v newsletteru dobro.dějky.