Ve Štíhlicích se lidé scházejí, aby společně rozhodli, jak proměnit své hřiště v místo pro všechny generace. Tentokrát tu nejde o zápas v nohejbalu, ale o nápady, jak zlepšit prostor, kde se celá obec potkává.
Na okraji Štíhlic, malé vesnice východně od Prahy, se pod vysokými borovicemi rozkládá pískové hřiště. Obvykle tu duní míče a smích nohejbalistů, zatímco za keři na prolézačkách dovádějí děti. Tentokrát je ale jiný den – místní sem nepřišli soutěžit, ale společně hledat nápady, jak své oblíbené místo proměnit k lepšímu díky grantu Dokážeme víc.
„Dá si ještě někdo párek?“ ozve se z bílého karavanu stojícím na okraji hřiště. Čepuje se pivo, lidé si ale berou spíš čaj nebo grog, protože jaro ukazuje svou studenější tvář. V bílém párty stanu jsou připravené lavice, na které se postupně usazují místní. Dorazí jich asi padesát, od dětí v kočárku po seniory. Společně budou rozhodovat, jak by šel celý prostor hřiště vylepšit.
S nápadem na získání grantu přišel zaměstnanec České spořitelny Michal, který se do Štíhlic přistěhoval a zjistil, že obec pořádá spoustu akcí a funguje velmi komunitně. „Říkali jsme si s manželkou, že by tohle dětské hřiště stálo za zlepšení,“ vysvětluje Michal. Obci proto zmínil možnost získání grantu. „Pan starosta je zlatej, ten je tady pro každou dobrou věc,“ říká Michal, že získat podporu obce bylo jednoduché.
Třeba se leccos naučíme
„Já jsem jenom takový dohlížitel. Akorát jsem jim zapíchl kabel do elektriky, aby tady bylo ozvučení a osvětlení,“ oponuje skromně starosta Štíhlic Josef Nučák. Ve skutečnosti však obec musí na projektu spolupracovat, především logisticky a v malé části i finančně. Pro Štíhlice je přitom skoro půlmilionový grant velmi významný. „Samozřejmě jsem to podpořil, protože kdo vám dá 450 tisíc jenom tak? Navíc je super, že lidi přijdou a sami si rozhodnou, co tady chtějí,“ říká starosta Nučák.
S tím souhlasí i Vendula Hnátková, která nakonec dostala celou realizaci na starost. „Mě hodně zaujala ta možnost participace a celé to plánování. Protože máme další dva objekty v obci ve špatném stavu, které bychom rádi proměnili. A líbí se mi, že se tímhle naučíme spolupráci, komunitnímu plánování a můžeme to využít i pro další projekty.“
V bílém stanu už se mezitím začíná debatovat. Lucie Černická z Nadace Via všem vysvětluje, že nejprve mají zmínit pozitiva místa, které chtějí proměnit. „Dětské hřiště“, řeknou rodiče s kočárkem. „Nohejbalové hřiště,“ vykřikne se smíchem parta mužů s pivem. Další oceňují klidnou lokalitu a dostupnost. Černický vše píše na velký papír a pak přichází na řadu vyjmenování negativ. Lidem se nelíbí hlavně nevzhledné garáže u hřiště, které nejsou nijak opticky oddělené a kritizují také rozpadlé lavičky. Když je všechno zapsáno, přichází na řadu návrhy aktivit, které by se na místě mohly odehrávat. Zapisuje se vše od workoutu po ping-pong, největší debaty ale vyvolává spojení nohejbalového a dětského hřiště.
„Nohejbalové hřiště je rozpínané v tom smyslu, že má základní herní plochu a pak rozšířenou zónu, kam lítá míč. A ten lítá třeba do dětského hřiště,“ říká architekt Jan Sucr, který bude mít společně s kolegyní Karolínou Holíkovou na starosti architektonický návrh proměny celého místa. „Je to malý prostor, ale když se najde správný poměr, tak by to mohlo fungovat,“ dodává. Místní zatím pomocí nálepek hlasují pro největší pozitivum i negativum místa a také aktivity, které by na něm rádi viděli. Oba architekti si všechno poznamenají a během léta přijdou s návrhem, který si po schválení budou místní svépomocí realizovat. Třeba se už příští rok odehraje další nohejbalový zápas na úplně novém hřišti.
