Pomáhat můžete různými způsoby, z nichž některé vás možná překvapí. Třeba vařit, ukazovat fotky z cesty po Nepálu nebo dělat radost se svým čtyřnohým parťákem.
Kateřina Vašíčková si každý týden natáhne ochranný oblek a vydá se na oddělení hematologie Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, aby si tu popovídala s pacienty. Stráví tu hodinu. „Přijdu na pokoj a vždycky nabízím pacientovi, jestli si chce raději povídat, nebo mu mám předčítat. Všichni si vybírají první možnost. Mám výhodu: sama jsem si prošla léčbou, takže mě ostatní pacienti berou. Jsem jedna z nich.“
V prosinci 2023 diagnostikovali lékaři Kateřině rakovinu prsu. Předtím si v podpaží našla bulku, kterou neodhalil ani preventivní mamograf. Následovala náročná léčba, během níž se musela poprat s vážnými komplikacemi. Kateřina to ale nevzdala, naopak se rozhodla postavit se nemoci čelem. „Z práce jsem byla zvyklá plnit plány, krok za krokem, a stejně jsem to dělala i teď. Mým hlavním úkolem bylo přežít.“ Během léčby jí byl obrovskou oporou partner a syn a také italský chrtík Charlottka.
S partnerem původně plánovali, že si na důchod pořídí psa-boxera, ale kvůli nemoci se rozhodli na nic nečekat. Jen vyměnili plemeno za lehčí a přítulnější. Pro Charlottku si jeli den po první chemoterapii a za další tři dny zjistili, že fenka z chovatelské stanice s rodokmenem akutně potřebuje operaci nohy a další ošetření.
„Nakonec jsme se léčily spolu. Ležely jsme spolu, Charlottka spala zásadně omotaná kolem mého krku a navzájem jsme se hřály. Neuvěřitelně mi pomáhala. Neměla žádné návyky, stálo mě hodně sil se zvednout a jít s ní ven, ale bylo to to nejlepší rozhodnutí.“
Vracím to nemocnici
Když jednou čekala na chemoterapii, viděla na chodbě leták s dobrovolnickým programem Vinohradské nemocnice. „Řekla jsem si, že to musím nemocnici nějakým způsobem vrátit. A že čas, který můžu věnovat ostatním pacientům, je to nejmenší, co můžu udělat.“
Měsíc po ukončení léčby prošla pohovorem a psychotestem a začala pracovat jako dobrovolnice-lektorka trénování paměti na oddělení LDN. „Moc mě to bavilo, se skupinkou pacientů jsme dělali kvízy a hry. Chodil tam třeba dvaadevadesátiletý pán, který se těšil, až ho pustí do domova seniorů, protože tam má dvě holky, tedy přítelkyně,“ směje se Kateřina. Po určité době ji přeřadili na oddělení hematologie, kam dochází doteď.
Dobrý skutek vykřesá další
Fakt, že se řada dobrovolníků rekrutuje z řad klientů nebo jejich blízkých, potvrzuje i Filip Richter, koordinátor dobrovolnictví Oblastní charity Pardubice. „Tito lidé nás poznali; vědí, jak naše organizace funguje. Stáli jsme při nich, pomohli jsme například jejich rodině v obtížné situaci. A teď nám to chtějí vrátit a také pomáhat. To mě utvrdilo v tom, že každý dobrý skutek vykřesá další.“
„Osobně považuji Čechy za velmi solidární národ, který se dokáže semknout. Nejvíce se to samozřejmě projevuje při mimořádných událostech typu povodně, ale zájem pomáhat vidíme i během jednorázových akcí typu potravinová sbírka. U dlouhodobého dobrovolnictví je potřeba větší motivace, počáteční nadšení často pomine, ale snažíme se na tom pracovat.“
Dobrovolníci Oblastní charity Pardubice mohou pomáhat různě: u seniorů, se kterými chodí na procházky, čtou jim knihy nebo si s nimi povídají; u dětí ze znevýhodněných rodin, které doučují; během jednorázových akcí nebo třeba při šití kostýmů nebo roznosu letáků. Podle Filipa Richtera nejčastěji dobrovolničí studenti humanitních oborů nebo starší lidé, zapojují se ale také firmy v rámci firemního dobrovolnictví. „Setkávají se tu lidé z různých sfér, kteří vzájemně sdílejí zkušenosti.“
Michaela Ničová, která ve Spořce koordinuje firemní dobrovolnictví, potvrzuje, že spousta aktivit a nápadů přichází přímo od zaměstnanců. „Obrací se na nás s nápady, jak pomáhat, v rámci svých komunit, potřeb a sociálních bublin. Máme interní systém pro zaměstnance s nabídkou projektů po celé republice. Hodně často si ale kolegové svůj Den jinak, tedy dva pracovní dny v roce, které můžou strávit dobrovolnictvím, domlouvají po vlastní ose. Náš tým domlouvá a koordinuje dobrovolnické příležitosti i pro akci Spořka Českem, kdy kolegové každoročně putují republikou a rovněž pomáhají. To je největší koncentrace dobro-aktivit v jedné akci.“
S Oblastní charitou Pardubice spolupracuje i pardubická centrála Spořitelny. Její zaměstnanci tu během Spořky Českem pomáhali s údržbou zahrady a před Vánoci zde pletli věnce. Má Charita v některé oblasti dobrovolníků nedostatek? „Ano, dlouhodobě nám chybějí dobrovolníci na doučování dětí,“ připouští Filip Richter. „Přitom tento program má podle mě největší společenský přínos – dobrovolník může přímo ovlivnit budoucnost daného dítěte. Jenže spousta dobrovolníků si při doučování nevěří, řada studentů chce také doučovat za peníze. U nás se ale věnujeme dětem z rodin, které si nemohou dovolit za doučování platit, což jim bere šanci se později prosadit.“
Praxe, dobrovolnictví, zaměstnání
Dominika Kmentová koordinuje stážisty a dobrovolníky organizace Za sklem-Brno, která po všech stránkách pomáhá lidem s autismem. Dobrovolníci jsou tu nejčastěji studenti, kteří zde v minulosti absolvovali studijní praxi. „Některým se naše práce natolik zalíbí, že u nás zůstanou jako dlouhodobí dobrovolníci – a někdy k nám i po škole nastoupí jako zaměstnanci. Máme ale také dobrovolníky z řad rodičů našich klientů, kteří naše prostředí znají a chtějí pomoci. Nebo dobrovolníky z řad našich kamarádů a příbuzných. Poslední dobou také roste zájem o firemní dobrovolnictví.“
Za sklem původně založili rodiče dětí s autismem, kteří chtěli zlepšit úroveň péče o své děti. Organizace se od té doby rozrostla, působí ve Zlíně, Olomouci, Brně, Kyjově a Praze. Aktuálně hledá dobrovolníky na letní skupinové aktivity. „Pro děti s autismem a jejich sourozence pořádáme tyto aktivity každoročně. Hlásí se nám jich hodně, většinou pořádáme dva turnusy po 25 dětech, proto jsme za dobrovolníky vděční. Absolvují s námi celý týden a jsou našim zaměstnancům k ruce během her a výletů. Většinou se hlásí studenti, dáváme jim potvrzení o praxi nebo o vykonávání dobrovolnické činnosti do životopisu, ale jsme otevřeni všem dobrovolníkům bez ohledu na věk,“ popisuje Dominika Kmentová s tím, že se dobrovolníky snaží co nejvíce využívat i během roku.
„Pravidelně jim posíláme nabídky výpomoci na našich akcích. Pomáhají nám s chystáním prostor, občerstvením, organizací nebo při aktivitách s dětmi. Teď se chystáme například na akci Školy běží modře, která se bude konat koncem dubna v areálu VUT v Brně.“
Zážitky z cest i údržba parku
Kdo chce pomáhat svým časem, má na výběr ze širokého spektra možností. Kromě procházek se seniory nebo doučování dětí může třeba vzít pár fotek a zážitků a jít o nich vyprávět do pražského Komunitního centra Konírna. Hledají tu cestovatele, včelaře, sportovce, přírodovědce, prostě jakékoliv nadšence se zajímavým koníčkem, kteří se podělí o své zážitky nebo znalosti s ostatními.
Nebo můžete chodit číst lidem se zrakovým postižením do Palaty. Tenhle domov se nachází uprostřed krásného tříhektarového parku na jižním svahu Strahova, takže se tu s klienty můžete i procházet a u toho si povídat. „Máme dvě formy dobrovolnictví: individuální dobrovolníky, kteří pracují s klienty na bázi jedna ku jedné, což umožňuje navázat osobní vztah. A pak firemní dobrovolníky, většinou skupiny kolegů z jedné firmy, kteří nám pomáhají s údržbou našeho anglického parku. Obě tyto skupiny jsou pro nás nesmírně cenné,“ popisuje Adéla Klokočníková, která má v Palatě na starosti dobrovolnictví. A dodává, že se jim individuální dobrovolníci často hlásí sami po firemním dobrovolnickém dni nebo jiné veřejné akci pořádané Palatou. „Přichází sem lidé různých věkových kategorií i profesí, což je krásné – každý přináší něco unikátního.“
V pátek nejím sám
Zajímavou možnost, jak pomáhat, přináší i pražské komunitní centrum pro všechny generace Nesedím, sousedím. Každý pátek tu dobrovolníci vaří seniorům v rámci projektu V pátek nejím sám. „Je to příležitost se nejen dobře najíst, ale také posedět a popovídat si s dalšími lidmi, což seniorům v běžném životě často schází. Naši dobrovolníci nejen vaří a servírují, ale při jídle si také s návštěvníky povídají. Hodně zájmu vzbuzují například cizinci nebo umělci, naši strávníci se se zájmem vyptávají na jejich život. A radost jim udělá i to, když přijde dobrovolné kuchařce pomoci její dcera nebo syn,“ popisuje Kateřina Ratajová z Nesedím, sousedím.
Projekt funguje již tři roky a za tu dobu se v něm vystřídaly desítky dobrovolníků. Někteří se podle Kateřiny Ratajové pravidelně vracejí s novými recepty, další hledá centrum prostřednictvím výzev na webu, sociálních sítích, přes známé nebo prostřednictvím firemního dobrovolnictví.
„Nejvíce se osvědčilo, když šlo o lidi z okolí, kteří mají k místu vztah. Stačí když dobrovolníka baví vařit a nezalekne se přípravy 12 až 15 porcí. Někdy chodí i více kuchařů najednou. Momentálně máme domluvené dobrovolníky až do konce června, z čehož máme radost. První rok to bylo rozhodně těžší.“ Podle Kateřiny Ratajové je typickou kuchařkou žena kolem 40 let, ale hlásí se i překvapivě dost mužů.
Canisterapie i bez Charlottky
Vinohradská nemocnice také nabízí pacientům canisterapii, tedy návštěvy dobrovolníků se psem. Tahle možnost nadchla Kateřinu Vašíčkovou ze všeho nejvíc. „Myslela jsem, že s Charlottkou uděláme canisterapeutické zkoušky a budeme chodit za pacienty spolu. Sama jsem zažila, jak moc pes během léčby pomáhá. Jenže jsem kvůli vlastní nemoci neměla energii a srdce Charlottku vycvičit, takže na canisterapii není vhodná.“
To ale Kateřinu nezastavilo. Když zjistila, že má nemocnice na canisterapii poměrně malý rozpočet, rozhodla se oslovit své přátele a známé. Začátkem března dala na Facebook výzvu, jestli se někdo nechce přidat – jako dobrovolník, který bude chodit jednou týdně dělat radost pacientům. Nebo jako majitel cvičeného psa, který sem bude docházet v rámci canisterapie. Nebo probere domácnost a šatník a daruje pár věcí do bazárku Vinohradské nemocnice, jehož výtěžek jde právě na canisterapie.
„Reakce mě upřímně dojaly. Dvě kamarádky začaly už také pomáhat jako dobrovolnice, třetí jako canisterapeutka, čtvrtá by se se svým psem ráda přidala. Nestíhám svážet dary do bazárku. A během pár týdnů přišlo na účet nemocnice na podporu canisterapie téměř 50 000 Kč!“
