V Hroznětíně vznikne klidný kout, i díky veřejné debatě místních

Jak vypadá veřejná debata, na které se rodí nápady, co se zanedbaným pozemkem? Proč na ní musí architekt mlčet? A souhlasí všichni se vším? Ponořte se do reportáže Zdeňka Chaloupky z Hroznětína. 

„Nejlepší jsou tady stejně ty kameny,“ pronesl do chladného podvečera zahradní architekt Vladimír Dufek, když se zastavil před obrovským balvanem uprostřed louky. „Měl jsem si vzít kladívko, rovnou jsme na něj mohli zaťukat,“ odpověděl Zdeněk Janský, místostarosta obce Hroznětín, která se na louce chystala k realizaci netradičního projektu. Brzy by se z trochu nevzhledného pozemku mělo stát příjemné místo pro setkávání všech generací. 

„V Luční ulici se sešly mladé rodiny s dětmi, takže jsme chtěli nějaké místo pro ně – aby se mohly setkávat a hrát si,“ vysvětluje Tomáš Šindelář, jeden z iniciátorů projektu. „Ale i pro nás, když si budeme chtít jen tak sednout a relaxovat, a také pro ty starší. V ulici ČSA jsou lidé v důchodovém věku a nemají se kde setkat, kde si popovídat. Jediné místo je na náměstí, a to už je pro některé daleko,“ dodává Šindelář.  

Skupina mladých obyvatel se proto zapojila do grantové výzvy Dokážeme víc, který organizuje Spořka ve spolupráci s Nadací Via. Tento „velký” grant podporuje participativní projekty – takové, na kterých spolupracuje obec a místní obyvatelé nebo spolky. Kromě financí na realizaci to pro úspěšné žadatele znamená také pomoc odborného konzultanta, architekta a průběžné vzdělávání. 

Pozitivita a negativa pozemku

Na dvoutisícový Hroznětín se začíná snášet chlad z kopců Krušných hor, které se zvedají hned za obcí a do žlutě omítnuté budovy místního společenského centra začínají přicházet skupinky lidí. „Nebudu do toho mluvit, nebudu vás k ničemu nabádat. Ale moje veliké přání je, aby ten projekt zůstal přírodní,“ zahájí setkání s veřejností starosta Martin Maleček.  V místnosti sedí přes čtyřicet lidí a chtějí se dozvědět něco o nápadu několika rodin z Luční ulice. „Nežije tam vzácný živočich nebo rostlina?“ ptá se starší paní. „A jak to tam bude s parkovištěm?“ zajímá se další. 

Slovo si bere Petra Vymětalíková, konzultantka Nadace Via. „K nápadům se dostaneme později. Pojďme si nejprve říct pozitiva a negativa toho pozemku,“ řekne Vymětalíková a ukáže na flipchart se dvěma velkými papíry. Lidé se s názorem na louku na kraji obce netají. Cení, že je to slunečné místo, ale nelíbí se jim všudypřítomné psí exkrementy. Kontejnery na bioodpad hned vedle pozemku se píší nejprve do pozitiv. „Ale já bych tedy s dětmi nechtěla chodit ke kontejnerům,“ říká paní v šedém svetru. Nakonec se tady zapisují jak do pozitiv, tak i do negativ. 

Dvě papírové plachty se za chvíli nalepí na boční stěnu místnosti a začne se psát na nový s nápisem „aktivity“. Co by mělo v místě setkávání být a co tam dělat? „Dal bych tam basketbalový koš,“ říká jeden z obyvatel. „To budou určitě místní nadšený, až jim tam budou děti celý den pinkat míčem o beton,“ oponuje druhý. „Mně by zajímal hlavně názor místních!“ Tomáš Šindelář ale zatím stojí stranou a neříká nic. Nechce ostatní lidi ovlivňovat. 

Lidé se postupně shodují na několika věcech – dětské hřiště tu už je, tak proč stavět další? Chtělo by to pěkně stinné posezení. Pro ně a pro cyklisty, kteří pojedou po cyklostezce vedoucí kolem louky. Nakonec si bere slovo Šindelář.  

„Chtěl jsem si nejprve vyslechnout váš názor a neříkat ten svůj. Ale naše idea byla od začátku taková, že jsme chtěli to místo nechat co nejvíce přírodní. Maximálně pár doplňků pro děti, třeba nějakou houpačku, ale žádné obrovské atrakce,“ vysvětlí a všichni v místnosti mu spontánně zatleskají. 

Hlasování může začít 

Každý dostává několik kulatých nálepek, kterými má dát svůj hlas pro největší negativa, pozitiva a nejlepší aktivity. Po chvíli chaotického postávání u papírů je jasné, co se místními nejvíc líbí a co by na pozemku chtěli. I to, z čeho mají obavy. 

„Hlavní negativa jsou zvýšená doprava a psí exkrementy,“ shrnuje výsledek hlasování Petra Vymětalíková. „Největší pozitiva jsou prvek vody, vzrostlé stromy a že je to slunečné místo. A pokud jde o aktivity, nejvíce bodů získalo chladné místo k odpočinku. Pak lavičky a klidové místo a také přírodní herní prvky ze dřeva.“ Tomáš Šindelář je spokojen, že lidé mají o místě stejnou představu, jakou má on sám a další rodiny, které s nápadem přišly.  

Spokojený ze setkání je i místostarosta Jánský. „Nečekal jsem takovou účast. A je fajn, že tu byly i ty negativní názory, které by mě třeba ani nenapadly.“ Celou debatu tiše pozoroval i architekt Dufek, kterého při obhlídce tolik nadchly velké balvany. „V té naší tvorbě je kámen velký fenomén. V Česku najdete prodejny kamenů z celého světa, třeba luxusní kameny z Číny. Ale není nad to pracovat s místním materiálem a s místními lokálními materiály,“ říká. Jestli ale zakomponuje kameny do výsledného návrhu, to ještě sám neví. 

Hroznětín teď ještě čeká jedno setkání nad architektonickým návrhem a poté se už sami místní chopí nářadí. Čekají je brigády, na kterých si místo sami přetvoří. A pak už nebude nic bránit tomu, aby se na nově zařízené louce setkávali mladí i staří a společně se dívali na hřeben Krušných hor zvedající se jen kousek od nich. 

K otázce z úvodu – architekt projektu je na prvním setkání vždy jen jako pozorovatel, který si zaznamenává postřehy a nápady místních. Do svého návrhu, jak prostor uchopit, je pak zapracovává. První setkání je nejdůležitější pro celý proces grantu. Na něm místní vyslovují svá přání i obavy. Na něm rozhodují, co chtějí a co rozhodně ne.  

Během druhého setkání s veřejností je už architekt aktivní, prezentuje své (většinou) dva návrhy. Definitivní plány vznikají po této druhé společné diskusi. Následuje série společných brigád a projekt korunuje slavnostní otevření. 

Podporu formou „velkého” grantu Dokážeme víc získaly také Nupaky a Štíhlice ve Středočeském kraji, Starý Jičín v Moravskoslezském kraji. Všechny čeká první setkání s veřejností v následujících dnech. Držíme jim palce, aby to bylo tak příjemně konstruktivní jako v Hroznětíně. A aby z výsledků měli takovou radost, jako šestice prvních úspěšných projektů, o kterých jsme přinesli tuto dobro.dějku. 

Jak taková proměna veřejného prostoru vypadá v praxi? Inspirujte se Jablůnkou!  

Text vyšel také v newsletteru dobro.dějky.