Chudoba, problémy, odsunutý okraj, kterému je lepší se vyhnout. Taky galerie v bývalých továrnách, krásná příroda a ráj pro ty, kdo nečekají, až za ně někdo něco zařídí. Vítejte v Ústeckém kraji!
Auru toho, jak je tenhle kout Česka bezútěšný, média ochotně přikrmují. Přitom na tom Ústecký kraj není podle tvrdých dat zase tak zle: podle Indexu prosperity regionů se pyšní nejhustším pokrytím silniční a železniční sítí a nejrychlejším internetem podle serveru DSL.cz. A také nejnižší kojeneckou úmrtností a druhým nejvyšším počtem neziskovek. Nevede si špatně ani co do počtu Zásilkoven (5. místo) nebo kešek (4. místo), a co se týče trestné činnosti, je poněkud překvapivě na 7. místě, takže někde uprostřed. A díky tomu, že se rozprostírá na okraji republiky, může těžit a těží z přeshraniční spolupráce. Finančně i jinak.
Podle Ireny Kubicové, naší hybatelky z Krásné Lípy (článek o ní si můžete přečíst zde), přitahuje zdejší kraj umělecké duše: v honosných prostorách bývalých továren vzniklo v poslední době několik galerií.
„Tenhle region je skvělý pro lidi, kteří nečekají, že za ně někdo něco zařídí, ale jsou ochotní se na jeho rozvoji podílet. Hledají klid, volnost a nedotčenou přírodu, jsou odvážní a kreativní. Díky tomu, že je dnes již běžné pracovat z domova a do práce dojíždět třeba jen dvakrát týdně, se tu najednou otevřela spousta možností.“
Irena řekla nedávno na besedě na gymnáziu v Rumburku, že tady žije ráda. Protože jí dal region smysluplné příležitosti, práci a životní spokojenost. Část studentů sice koukala udiveně, ale Irena ví, že i s tím se dá pracovat. Jednou z jejích mnoha aktivit je totiž motivovat mladé, aby z Ústecka neodcházeli, dávat jim příležitosti. Ona sama sem s manželem přišla z Prahy.
V pátém ročníku Silnějších hybatelů jsme program posunuli do čtyř regionů. V každém z nich se účastníci vášnivě věnovali nejen svému rozvoji, svým projektům, ale i tomu, co přesně jejich region potřebuje. Každý z nich měl k dispozici podporu nejen regionální koordinátorky, ale také osobního průvodce (kouče nebo mentora) a dalších expertů.
Pod Ireniným vedením vznikla severočeská buňka Silnějších hybatelů s poetickým názvem Severky – a právě ty vám dnes chceme představit (ostatní regiony budou následovat, slibujeme).
Kdo jsou Severky?
„Severka odjakživa doprovázela – mořeplavce, poutníky, zbloudilé duše. Udává směr tím, že září a že je. I my jsme tady pro sebe, pro vás a pro krajinu, kde žijeme, se všemi svými pochybami i neblahými statistikami a řečmi, které se o severních Čechách vedou. Máme tu krajinu rády: její neokázalou krásu a neprvoplánovost.“
Těmito slovy uvedla Irena závěrečný výstup svých Severek během slavnostního zakončení letošních Silnějších hybatelů. I s Irenou jich bylo celkem šest: jedna se věnuje tématu umírání, další pomáhá s traumaty dětem v dětském domově, třetí je královnou swapu, čtvrtá založila uprostřed Ústí jedlý les a pátá míchá vůně pro českou duši. Šestou je Irena, jejich průvodkyně, která stojí za konferencí Prolínání světů, za platformou Young friendly region a fandí józe, udržitelnému cestování nebo živoucímu umění.
Život jako příprava na umírání
Lenka Brzáková se věnuje tématu, které se jí dotklo osobně. Když doprovázela rodiče svého manžela při odchodu z tohoto světa, začala narážet na různá úskalí – na úrovni práva, zvyklostí, všech možných tabu. Narodila se ve Šluknovském výběžku a doufá, že tu jednou i zemře.
„Ale než se tak stane, budu se snažit vytvořit si pro to vhodný prostor. A nejen pro sebe, ale i pro ostatní. Abychom ke smrti mohli přistupovat s lehkostí, naučili se truchlit a připravili se na ni.“
Jak podotkl Dan Franc, člen expertního boardu Silnějších hybatelů, Lenka si vybrala téma, které lidi přirozeně nespojuje a od kterého spíše utíkají. „Na druhou stranu je to asi jediné téma, které bude muset řešit každý.“
Během programu dospěla Lenka k názoru, že téma umírání není nechtěné ani tabuizované. „Také jsem si uvědomila, že mě hodně zajímá ta estetická rovina. Nejen to, co vidíme, ale i co se kolem odchodu ze světa říká a jak o tom smýšlíme.“
Vymyslela i několik nových projektů, například plánuje oslovit české umělce, aby si vytvořili vlastní parte. A pak se s nimi o tom pobavit – jako inspiraci pro ostatní. „Jsme společnost, která je permanentně nucená k tomu být šťastná a veselá. Nikdo nás neučí, jak být smutný a nebýt na vrcholu. Ale lidský život je oscilace a my se musíme naučit kvalitně prožívat i tu jeho spodní část.“
Podle Ireny pojala Lenka Silnější hybatele tak, že se podívá, co všechno může, a zkusí si vybrat, na co jí síly stačí. „Což se Lence myslím podařilo, navíc fungovala v týmu i jako velká opora pro ostatní Severky.“
Jak tropit hlouposti v dětském domově
Sofie Wernerová se narodila ve Znojmě, ale hýbe Krásnou Lípou. Jako ředitelka dětského domova a psycholožka pracuje s dětmi a jejich bolestí, kterou přeměňuje v sílu, a v jejich minulosti hledá zdroj. Během Silnějších hybatelů si uvědomila řadu věcí. „Třeba že na široké téma je výstižnější lokální pohled a práce v regionu, že zatahovat společnost do tématu musíte skrze práci ve veřejném prostoru nebo že kdokoliv může být změnou pro dítě, pokud jej přijme.“
Sofie během programu zároveň prošla jakousi vnitřní proměnou. „Pocházím z akademické půdy, která je ve srovnání s hybateli velmi rigidní. Pochopila jsem, že musím dělat věci tak, aby strhly ostatní lidi.“
Irena Sofiinu proměnu okomentovala následovně: „Sofie ten program využila naplno. Trochu ubrala na ředitelování a probudila v sobě Evu, co tropí hlouposti. Trochu rozvernou holku, což jí pomáhá překlenout jistou frustraci ze systému, který její životní téma nedokáže správně uchytit. Zvládla se na věci podívat z jiného úhlu a stala se příkladným lídrem, který udělá pozitivní změnu i ve velmi obtížném prostředí.“
„Jediné, co mě pořád mrzí, je, že nedokážu přijmout více dětí, kterým bych chtěla pomoci. Ale snažím se dělat práci kvalitně a ty děti u nás zůstávají dlouhodobě, takže kapacita nestačí,“ dodává Sofie.
Swap díky lístkům na ples
Michaela Klennerová je fascinovaná udržitelností. Díky ní víme, že se na světě zvládlo vyrobit už tolik oblečení, že by obléklo dalších šest generací. Díky ní také v Teplicích funguje už pět let skvělý swap a během Silnějších hybatelů navíc zvládla otevřít i reuse centrum. „Snažíme se reagovat na to, v jakém prostředí žijeme, poukazovat na důsledky konzumní společnosti. A ukazovat, že to jde i jinak.“
Do Silnějších hybatelů vstupovala s jistými obavami, ale program ji pomohl se ukotvit a zvedl jí sebevědomí. „Na začátku jsem měla problém mluvit s úřady a vůbec s lidmi, kteří mají víc pracovních zkušeností než já. V průběhu hybatelů mě to ale přirozeně přešlo, asi díky všem těm koučinkům a mastermindům.“
„Před pár dny jsem potkala zástupce města, který má na starosti oblast odpadů. A spontánně jsem s ním otevřela téma dotací a spolupráce na příští rok, úplně bez velké přípravy a bez záseků. Nepoznávala jsem se! Dneska mi volal, že nám magistrát daruje část výtěžku z plesu!“
Podle Ireny Michaela dozrála. „Už se má o co opřít i při komunikaci s municipalitami. Dostala se do situace, kdy se musela prověřit, a obstála. To jí dodalo stabilitu a sebedůvěru.“
Zahrada ticha uprostřed stotisícového města
V Ústí nad Labem byste našli spoustu témat, kterými se zabývat. Pavlína Loskotová ale zůstává apolitická a se svou skupinou se věnuje projektu komunitní zahrady. „Naše kinozahrada v centru města funguje už třetím rokem, ale ocitli jsme se trochu na rozcestí. Díky Silnějším hybatelům jsme se rozhýbali a začali si víc pokládat otázku proč. Já jsem se naučila předávat odpovědnost za určité úkoly. A vyhráli jsme soutěž od Kokozy, takže můžeme na zahradě zrealizovat spoustu nových prvků.“
V koutku vznikne záhon s barvířskými rostlinami – Pavlína se věnuje přírodnímu barvení látek a bude tu pořádat workshopy. Těší se i na Svatojánskou slavnost, během které zahrada ožije. „Díky programu jsem se naučila říkat si o pozornost a svůj čas, čas pro sebe a své projekty. A připustila jsem si, že je v pořádku, když z naší komunity občas někdo odejde a přijde zase někdo nový.“
Podle Ireny je Pavlíniným největším posunem schopnost napojit se na pozitivně smýšlející lidi, kteří proměňují nevýhody ve výhody. „Vnímám u ní více radosti a lehkosti a méně skepse. Našla energii pokračovat v tom, co si předsevzala a co ji baví.“
Jak voní Česko
Irena Kozelská je patriotkou, která chce Čechům pomoci ocenit české vonné bohatství. „Tedy vůni borů, co šumí po skalinách, vinných sklepů, chleba.“ Momentálně tvoří dvanáct vůní inspirovaných českou přírodou s názvem Česká krása (ta dvanáctá například představuje prosinec, nazývá se Půlnoční a kombinuje pelyněk, kardamom a kadidlo). „My se vracíme k české krajině a ta se zase vrací k nám. O to, co máme rádi, se dobře staráme.“
Dan Franc ocenil, že Irena odkazuje na národní identitu zdola. „Vlastenectví a patriotismus jsou dnes hrozně pokroucené termíny. Najít autentický vlastenecký projekt bez politiky a dezinformací je vlastně malý zázrak.“
Během Silnějších hybatelů Irena pochopila, že bude potřebovat pomoc dalších lidí. Ptala se sama sebe, kým v projektu je, jaké aktivity nechce pustit z rukou a co za ni naopak může udělat někdo jiný. Irena Kubicová dodává, že se její jmenovkyně více otevřela spolupráci a sílu získává skrze růst s dalšími lidmi.
„Tuhle situaci zažije v určitém období každý hybatel: musí od něčeho poodstoupit, aby mohlo vzniknout něco nového, co není zavalující.“
První letošní díl podcastu Přes plot se věnuje severočeským Teplicím. Kromě krátkého vstupu o swapování s Michaelou Klennerovou si povídáme s Maro Hajrapetjan, spoluzakladatelkou Kulturního prostoru Zahálka, i o tom, proč v tomto městě žít.
Letos otevřeme 6. ročník programu Silnější hybatelé. Sledujte náš web, kde se dozvíte, ve kterých regionech bude tentokráte probíhat.
Článek vyšel také v newsletteru dobro.dějky.
