Česká společnost bývá popisována jako rozdělená. Sociologové vám ovšem řeknou, že těch skutečných dělících linií je jen pár. Navíc to jsou jiná témata než ta, o kterých si to myslíme.
V průzkumech říkáme, že za sporné považujeme zneužívání sociálních dávek nebo to, zda politici pracují pro blaho společnosti. Nicméně na těchto tématech se společnost většinově shodne – myslíme si, že dávky jsou zneužívány a politici pro dobro lidí nedělají nic nebo málo.
Nedávno jsem četl knihu „Různá vyprávění o jedné společnosti“ od sociologa Martina Buchtíka a k ní i studii, ze které autor vychází. Obojí je k nalezení na stránkách výzkumného ústavu STEM. Data ukazují, že skutečně vyhraněné postoje máme jen ke třem tématům. Tím prvním je hlasování o setrvání země v EU. Druhým je postoj k manželství a adopcím stejnopohlavních párů. A za třetí je to otázka, zda má být Česko pevnou součástí západní Evropy, nebo má spíše tvořit most mezi Východem a Západem. Ve všech ostatních tématech – ve výzkumu jich bylo kolem třiceti – je patrný většinový příklon na jednu či druhou stranu. Byť je to občas na stranu, kterou bych si já osobně nevybral.
Proč tedy máme pocit, že je naše společnost nějak zásadně rozštěpená, i když ji zase tak moc nedělí? Myslím, že je to zejména proto, že si neumíme naslouchat a přijmout odlišnou perspektivu či názor těch druhých.
Můžeme začít u rozdílné perspektivy. Máme různé sociální postavení i různou životní zkušenost. Takže se díváme na jednotlivá témata a problémy z různých stran. Jinak bude prožívat zdražení základních potravin či energií člověk s příjmem sto tisíc a jinak ten, kdo bere třicet tisíc hrubého. Podobně platí, že v pětadvaceti většinu z nás příliš nezajímá stav zdravotnictví, o čtyřicet let později je to úplně jiné. Takových příkladů bychom nalezli desítky. Je to přirozené a přeci nám pochopení pro odlišný úhel pohledu často uniká.
Stejně tak nám schází vědomí, že jiný názor nemusí být nutně horší nebo škodlivý. A ten, kdo ho říká, není přeci rovnou hloupější či dokonce zlý. Rychlý odsudek odlišných názorů a jejich nositelů považuji za jednu z největších nemocí současné společnosti. Neochota naslouchat druhým totiž veřejnou debatu deformuje do řady souběžných monologů. Z toho pak logicky vyplývá dojem, že nám ti druzí nerozumějí a že se s nimi „nedá bavit“.
Ve skutečnosti to nemusí být tak zlé. Je k tomu ale potřeba nejen vyjadřovat vlastní názory, ale také občas nastražit uši a otevřít mysl argumentům ostatních. Možná pak zjistíme, že si dovedeme docela dobře promluvit a třeba si i v něčem porozumět.
Pokud hledáte tipy na oslavy 35. výročí Sametové revoluce, podívejte se na web Festival svobody nebo i na Dokážeme víc, kde bylo podpořeno 30 akcí mikrograntem.
Článek vyšel také v newsletteru dobro.dějky.
">
">
">