Letošní povodně v mnohém předčily ty z roku 1997 – ať už svým rozsahem, nebo třeba vyšším úhrnem srážek. Například na některých meteorologických stanicích napršelo během povodní až 22krát více srážek, než kolik jich stanice zachytí v průměru za celé září. Navzdory tomu byly přípravy na povodně a následná pomoc výrazně lépe organizovány, což se podepsalo i na nižším počtu obětí na životech. V roce 1997 zahynulo 49 lidí, zatímco letos 5 (a 8 se pohřešuje), jakkoliv ztráta každého života je tragédie. Na to, jak probíhala pomoc, jsme se zeptali Mariana Bizuba z neziskové organizace Cesta naděje života a Marka Štyse z Člověka v tísni.
Letos v září napršelo v celé České republice třikrát více, než kolik v tomto období naprší průměrně. To už samo o sobě zní zlověstně. Vážnost situace ale ještě více podtrhuje skutečnost, že tento trojnásobek měsíčního průměru spadl na zem během pěti dnů.
Úhrn srážek překročil dlouhodobý průměr opravdu drtivě. A to se ještě bavíme o souhrnných číslech pro celou republiku, pokud se podíváme na lokality, které byly vydatným deštěm zasaženy nejvíce, statistické údaje ještě výrazněji ukážou, jak zkázonosné letošní povodně byly.
V Pohorské vsi napršelo 22krát více vody během pěti dnů, než kolik naprší za celý měsíc
Například meteorologická stanice Pohorská Ves v jižních Čechách v průběhu pěti dnů povodní naměřila úhrn srážek 329 mm. Jen pro kontext, průměrné srážky za celé září na této stanici činí 15 mm. Během povodní zde tak napršelo 22krát více vody než průměrně za celé září.
Povodně svým rozsahem v mnohém předčily katastrofu z roku 1997, při které v Česku zemřelo 49 lidí a škody na majetku přesáhly 63 miliard korun. Jak říká Marian Bizub, předseda neziskové organizace Cesta naděje života: „Vidět pobořená obydlí, zničenou infrastrukturu: silnice, mosty, již neexistující přístupové cesty, všudypřítomným bahnem zatopené příbytky, zahrádky, kde si lidé před povodní pěstovali zeleninu nebo odpočívali, a teď je vše pryč, dokonce i v místech, kde povodeň v roce 1997 nebyla, nebo nebyla tak silná a s takovými následky, je psychicky neskutečně vysilující. Jak pro dobrovolníky, tak, v mnohem větší míře, pro místní,“ uvádí.
Zkázu popisuje i Marek Štys z organizace Člověk v tísni, která při povodních také pomáhala: „Nejsilnějším momentem pro mne byl pohled na obrovské rozlohy zaplavených oblastí v nížinách a na destrukci, kterou za sebou zanechala nesmírná síla vody v horských údolích. Řeky měnily koryta, protipovodňovou infrastrukturu si voda často brala s sebou jako kostky ze stavebnice, a navíc unášela obrovské množství naplavenin, které svým tlakem sílu vody násobily.“
Při povodních zasahovala technika určená pro pomoc Ukrajině
Například členové organizace Cesta naděje života pomáhali v obcích Zátor, Brantice a Krnov na Bruntálsku a také na Opavsku, a to ačkoliv byli sami povodní postižení v sídle v Kravařích. „Naše činnost spočívala v prvopočátku v organizaci elektrocentrál, wapek (vysokotlakých čističů, pozn. red.) a obsluhy k těmto strojům, kdy jsme požádali komunitu z Čech a Bratislavy o zapůjčení těchto prostředků a poskytli je lidem. Dále naše činnost spočívá mimo jiné ve vyklízení škol a příbytků lidí, kteří na úklid již fyzicky nebo psychicky nestačí,“ říká Bizub.
Cesta naděje života působí i na Ukrajině, a tak při povodních využila i techniku, jež poputuje do země bránící se nepřátelské agresi. „Nasadili jsme techniku, kterou jsme měli připravenou pro Ukrajinu, jako hygienický autobus, kvadrocykl, šestikolku a další vozidla,“ dodává Bizub.
Kromě techniky ale pracovníci zužitkovali i samotné své zkušenosti, které si z Ukrajiny odnesli. „Jde o jakousi ‚otloukanost‘, kdy naši spolupracovníci navyklí obrazům zkázy z pobořených domů a infrastruktury a lidského neštěstí z válkou zmítané Ukrajiny, byli schopni zachovat klidnou hlavu a proaktivně a rozumně fungovat v zaplaveném území obcí. Nezanedbatelným aspektem této zkušenosti je cenná schopnost se zaktivizovat a začít fungovat a pomáhat okamžitě od prvních dní,“ popisuje předseda Cesty naděje života.
Marek Štys: „Pomoc po povodních byla mnohem lépe organizovaná než v předchozích letech, o roce 1997 ani nemluvě”
Pokud se vrátíme ke srovnání s povodněmi z roku 1997, ty současné je předčí v celkovém srážkovém úhrnu. Na Moravě tehdy při povodních spadlo 175 mm srážek, zatímco letos 183 mm. V Čechách pak v roce 1997 při povodních napršelo 98 mm srážek a letos 113. Nutno dodat, že zatímco pro rok 1997 se jedná o srážkový úhrn za 6 dnů, u letošních povodní jde o 5 dnů.
Tyto dvoje zmíněné povodně se ale lišily ještě v jednom aspektu, a sice v úrovni organizace. Letos totiž přišlo varování před vysokou vodou od Českého hydrometeorologického ústavu relativně s předstihem, takže se mohly obce včas připravit, díky čemuž si povodně oproti těm z roku 1997 vyžádaly mnohem méně obětí – 5 zemřelých (a 8 pohřešovaných) oproti 49 obětem v roce 1997.
Značně lépe pak byla organizovaná i pomoc v postižených oblastech, jak vysvětluje Štys. „Pomoc po povodních byla a je mnohem lépe organizovaná a koordinovaná než v předchozích letech, o roce 1997 ani nemluvě. Týká se to práce Hasičského záchranného sboru, připravenosti většiny obcí, evakuačních prací – i když míra nedůvěry v oficiální informace bohužel někdy vedla k absurdním situacím, kdy se evakuovaní vraceli domů, aby byli po několika hodinách opět evakuováni, tentokrát vrtulníkem – ale i koordinovému a strukturovanému přístupu nevládních organizací včetně Člověka v tísni.“
Po opadnutí mediálního zájmu se lidé zasažení povodní cítí osamělí
Když si představíme pomoc lidem zasažených povodní, nejspíše si nejdříve vybavíme odklízení, vysoušení, zapůjčování techniky či třeba finanční podporu. Štys a Bizub se ale shodují, že lidé v této tíživé situaci výrazně oceňují kromě samotné hmotné/finanční podpory i čirou skutečnost, že najde někdo, kdo jim pomůže. Je to pak obrovská psychická vzpruha, když ví, že na to nejsou sami.
Jak popisuje Štys: „Při návštěvách našich terénních týmů vidíme, nakolik lidé oceňují přímý lidský kontakt, možnost promluvit si a získat pocit, že v situace přeci jen nejsou sami.“ Problém ale nastává s postupem času, když ochabne mediální pozornost, zatímco zkáza po velké vodě zůstane. „Když ovšem opadne zájem médií, často a docela pochopitelně nastupuje pocit, že znovu osaměli a že se slíbená pomoc nedostává tak rychle, jak by měla nebo případně vůbec. První týdny jsou tedy klíčové, abychom při doručování pomoci byli rychlí, adresní a spravedliví. Právě teď jsme uprostřed rozdělování prvního plošného daru v hodnotě 50 tisíc korun pro téměř čtyři tisíce zaplavených domácnosti. Stále platí, že kdo rychle dává, dvakrát dává a ukvapená a špatně rozdělená pomoc může nadělat více sousedských svárů než užitku,“ dodává Štys.
Kromě klesající pozornosti současně rychle přichází únava, jež celou situaci dále ztěžuje. „S přibývajícím časem, jak lidé začali být po týdnu dvou třech neskutečně unavení, tak jsme mohli pozorovat, že dochází trpělivost a začínají spirály problémů. Naštěstí v oblasti operovali sociální pracovníci z krajského centra a také interventky z Českého červeného kříže a snažili se, spolu s místním farářem panem Obrem, lidem pomoci a podat jim pomocnou ruku i v oblasti psychologické, sociální,“ shrnuje vývoj pomoci Bizub.
Největší překážky pomoci: Nedostatek techniky, materiálu, lidí, ale i předsudky
Lidé, kteří přišli pomoci, se navíc museli potýkat s dalšími překážkami. Ať už se jedná o nedostatek vybavení, pracovníků, či třeba problematickou koordinaci s některými samosprávami. „V některých obcích jsme narazili na nedostatek leadershipu, kdy chybí jasně daná a rozdělená zodpovědnost a neexistuje týmová spolupráce a zpětná vazba, Natož jakékoli řízení pomáhajících entit v obci, což pak vede k neefektivitám v krizovém řízení a ztrátám,“ říká předseda Cesty naděje života.
V některých případech pak na přetřes přišly i vyhraněné politické názory, a sice když lidé zjistili, že nezisková organizace Cesta naděje života kromě jiného pomáhá i na Ukrajině. „Co nás vnitřně velmi mrzelo, byla zakořeněná nenávist, kdy některým obyvatelům a zastupitelům vadilo, že Cesta naděje života je organizace pomáhající především na válkou zmítané Ukrajině, a proto nás napadali zpoza ‚rohu‘,“ dodává Bizub.
I když od povodní uplynul víc než měsíc, stále lidé mohou pomáhat. „Materiální pomoc v této fázi už není zapotřebí, lidé mohou ideálně přispět do veřejné sbírky ČvT SOS povodně nebo do sbírek dalších pomáhajících organizací. V některých obcích pravděpodobně uvítají pomoc dobrovolníků s úklidovými pracemi, zatímco u vyschlých nemovitostí – některým se to podaří před zimou,většině ale až na jaře – určitě uvítají pomoc řemeslníků nebo férových nabídek stavebních firem,“ uzavírá Štys.
">
">
">