Jaké to je otevřít si cowork pro rodiče ve vyloučené lokalitě, jaké jsou role coworku a jak si stojíme v porovnání se zahraničím?
U stolů podél oken sedí několik žen a se sluchátky v uších pracují. Jedna z nich se posléze tiše zapovídá se ženou po své pravici, další se jde pomazlit s dvouletou holčičkou, která po chvíli odběhne za tetou do herničky. Cowork Naše hnízdo se od jiných liší tím, že se nachází ve vyloučené lokalitě v Orlové. Podle jedné ze čtyř zakladatelek Lenky Pavlorkové s tím ale nikdo problém nemá.
„Ta lokalita se poslední dobou dost oživuje, což byl i záměr majitele domu, kde jsme v nájmu. Všichni se tu k nám chovají slušně, místní běžně chodí i na venkovní veřejné akce, které pořádáme. Jsou rádi, že se tu něco děje.“
Lenka Pavlorková přišla do Orlové z Prahy a přes děti se seznámila s dalšími maminkami. Protože jim tu scházel prostor, kde by se mohly scházet s dalšími rodiči a u toho třeba i pracovat, rozhodly se ho založit. „Bylo to rychlé, od nápadu do otevření uběhly jen dva měsíce. Prostor se nám líbil, je to hezké historické místo s možností parkování. A s majitelem jsme měly stejný cíl, trochu to tu zvelebit.“ Cowork otevřely loni na podzim a první venkovní akcí bylo rozsvícení vánočního stromku. Přišlo zhruba padesát lidí, letos už ale bude advent ve velkém stylu. „První tři adventní neděle tu budou koncerty, stánky a další program, poslední neděle už bude víc komorní. Zájem o akci projevilo přes tisíc lidí.“
Ceny pro rodiče
Právě akce, ať už vlastní nebo jiné, byly tím, co Naše hnízdo pomohlo dostat do povědomí. „Účastníme se i městských a dalších akcí. Míváme tam stánek s ukázkami smyslového hraní a fun zónou pro děti. Organizujeme ale i vlastní, ta největší byla Den bublin, kam přišlo přes tisíc lidí. Nebyly jsme na to připravené, ale lidé byli shovívaví,“ směje se Lenka a dodává, že jim hodně pomáhají i maminky-dobrovolnice. „Díky nim můžeme držet akce i vstup do coworku cenově nízko, aby byly pro rodiče dostupné. Nemáme cukrovou vatu za 70 korun, ale za 30. Pomáhajícím maminkám dáváme na oplátku doporučení pro zaměstnavatele, že si i během rodičovské zvyšovaly kvalifikaci.“
Právě to je podle Lenky Pavlorkové jednou z hlavních rolí coworku – usnadnit maminkám návrat do práce tím, že ani během rodičovské nevypadnou z pracovního procesu. Nebo tu mohou rozjet vlastní podnikání. „Nejlepší čas začít podnikat je během rodičovské, kdy ještě nemusíte být osm hodin v práci a jste flexibilnější. Maminky se tu také potkávají a seznamují, a kromě přátelství tu mohou vznikat i pracovní spolupráce. Jedna je účetní, druhá grafička… Kromě toho děláme přednášky, jak se připravit na pracovní pohovor nebo jak rozjet podnikání. A ohlídáme děti, když pak maminka na ten pohovor nebo na úřad vyrazí.“
Neumíme spolupracovat
Se zakládáním coworku má zkušenosti i Petr Vítek. V roce 2010 otevřel se třemi kolegy v Praze Impact Hub, historicky první pořádný český cowork. Od té doby se rozrostli i do Brna, Ostravy, Zlína a Mladé Boleslavi a průběžně rostl i počet jejich aktivit. Prvotní inspirací jim byl Jonathan Robinson, válečný reportér, který v roce 2005 založil první Impact Hub v Londýně. „Jonathan vytvořil fyzickou komunitu lidí, protože věřil, že když se budou znát osobně, budou mít větší šanci vymýšlet a spolupracovat na realizaci projektů pro lepší svět.“
Právě pocit, že v Česku moc spolupracovat neumíme, přivedl Petra a jeho kolegy na nápad založit cowork. „Řada lidí měla zpočátku strach, že jim jejich nápad někdo ukradne. To nám přišlo úplně postavené na hlavu. Když se ale lidé setkají, mají možnost vybudovat vztah, důvěřovat si a spolupracovat. Bez hluboké spolupráce, odvahy a důvěry to prostě nejde.“
Spolupráce v Petrově podání znamená, že budou lidé stavět týmy, které je určitým způsobem přesáhnou. Odvahu vnímá jako schopnost překročit svůj stín, vystoupit ze zaměstnaneckého nastavení a do něčeho se pustit, přijmout riziko neúspěchu. „A v komunitě to jde líp, když kolem sebe máte lidi, kteří řeší úplně to samé. Důvěra v sebe a dobro tohoto světa je zase důležitá, abychom viděli smysl na něčem pracovat.“
Při vstupu do Impact Hubu ostatně můžete číst nápis: „Here is to the people who work to make an impact. To those who work for better world, to the ones that have the courage to dream, believe and act.“
Stačí se chovat slušně
Impact Hub měl být podle svých českých zakladatelů jak coworkem, tak prostorem pro sociální inovace. „Učili jsme se za pochodu, postupně budovali programy, pracovali s komunitou. Dělali jsme i hodně eventů.“ Cowork podle Petra nabízí podnikatelský i sociální přesah – šetří lidem náklady, je flexibilní a vytváří prostor pro hledání nových přátel, investorů, zaměstnanců nebo dodavatelů. „Vytváří určitou kvalitu. Ne všichni musíme stavět globální startupy nebo pomáhat handicapovaným. Stačí, když budete třeba obchodník, pro kterého je normální, že drží své slovo, takže platí včas faktury a neodrbává své zákazníky, dodavatele, zaměstnance či stát. Pak se tu všichni budeme mít líp.“
Podle velkého průzkumu, který nedávno zrealizoval portál Na volné noze, pracuje z coworku téměř 9 % freelancerů a drobných podnikatelů. Skoro 60 % lidí na volné noze také příležitostně (36,22 %) nebo běžně (23,25 %) spolupracuje s ostatními freelancery. 78 % lidí je na volné noze šťastnější než dřív a k úspěchu jim kromě spolehlivosti, dobrého jména a odbornosti pomáhá třeba i důraz na inovace.
Když ale Petr Vítek porovná českou coworkovou scénu se západní Evropou, pořád nám tu prý chybí cesta k hluboké spolupráci. „Korporace si chtějí dělat všechno samy, univerzity taky, jsme pořád příliš zahledění do sebe. Na západě se ty projekty mnohem více propojují a nezáleží jim tolik na tom, jaký má kdo dres.“ Jako příklad uvádí kolegy ve Vídni, kteří mají v coworku speciální prostor pro lidi pracující na klimatických inovacích. „Jsou pěkně pohromadě. Mají možnost opravdu intenzivně spolupracovat, ovlivňovat se, vzájemně se kontrolovat, že nekriticky neustrnuli na překonaných názorech. To u nás zatím postrádám, nám na té hluboké spolupráci vlastně zas tolik nezáleží a raději hledáme důvody, proč něco nejde.“
Servisák? Ne, vedoucí projektu
Srovnání se zahraničními sousedy má i Pavla Tichá, která pod obecním úřadem vede galerii s malým coworkem v jihočeském Římově. Díky spolupráci s MAS Pomalší mohla navštívit tři coworky v Rakousku. „Jeden byl uprostřed Lince v tabákové továrně, druhý naopak ve starém rekonstruovaném statku a třetí v nové budově uprostřed půvabné vesničky. Kromě krásného prostředí mě u všech zaujali především jejich majitelé. Všichni tři byli obchodně vzdělaní, měli za sebou bohatou manažerskou zkušenost, nejeden měl za sebou velký počet úspěšných projektů. Chovali se ale úplně skvěle, velmi civilně a pokorně, měli neuvěřitelnou jiskru. Bylo vidět, že jim záleží na pohodlí každého návštěvníka. Jednoho z nich jsem původně považovala za servisáka. Měl kšiltovku a košili, ale vyzařoval nadšení pro věc a uvolněnou přátelskou atmosféru. Pak vyšlo najevo, že je to vedoucí celého projektu. To mu ale nebránilo v tom se převléknout, vzít ten den úklidovou směnu, a přitom se pobavit s klienty, co by ještě potřebovali. Velmi inspirativní v té civilnosti!“
Další majitel prý chodil po coworku v saku, čímž vesnickou komunitu zase obohacoval jiným způsobem. Všichni ale považovali svůj cowork za osobní misi a něco, co mohou regionu darovat nebo vrátit. Za nadstandardní prostředí a zacházení navíc platili návštěvníci srovnatelné ceny s ostatními coworky v okolí.
„Bylo vidět, že na tom majitelé nechtějí vydělávat. Jen pokrýt náklady. A stejně tak jsem pochopila, že je lidé vyhledávají nejen kvůli perfektnímu vybavení, ale právě pro tu péči, možnosti mnoha interakcí a pro autentičnost prostředí i vztahů.“
Podle Pavly Tiché může tenhle přístup fungovat i v Česku. „Bohatě stačí židle, stůl, káva a atmosféra… I tady v Římově funguje možnost coworkingu na základě přátelství, i když je tu špatná akustika a v zimě zima.“
Jako do posilovny
Utáhnout cowork ale bývá finančně náročné. Souhlasí s tím Petr Vítek, otec čtyř dětí, jehož Impact Hub organizuje Social Impact Award oceňující mladé lidi při zakládání prospěšných projektů. „Nejsložitější cílovka jsou právě rodiče malých dětí. Pro ně je cowork něco jako posilovna: vědí, že by tam chtěli nebo měli chodit, někteří si i zaplatí členství, ale jen zlomek tam pak reálně chodí. Děti jsou často nemocné, nebo jsou rodiče prostě přetažení, a pokud je vyloženě netlačí urgentní práce, nepřijdou.“ Našemu hnízdu v Orlové ale fandí, ostatně právě tenhle projekt získal v letošním ročníku Social Impact Award cenu veřejnosti.
Lenka Pavlorková přiznává, že ekonomickou stránku fungování teprve ladí. I z toho důvodu, že se snaží držet ceny nízko. „Výhra v Social Impact Award nám ale pomohla. Jednak finančně, ale hlavně jsme se naučili, že se to dá dělat i jinak. Že cowork není výhodný jen pro maminky, ale i pro jejich zaměstnavatele. Právě oni by se měli snažit, aby zbytečně nepřicházeli o prověřené šikovné zaměstnankyně. Naopak by měli maminky zapojit i během rodičovské a cowork spojený s hlídáním dětí jim třeba i dotovat. Je to pro ně méně nákladné než hledat a zaučovat nové zaměstnance. Takže bychom rády přesvědčovaly firmy, aby maminky v coworku podpořily.“
Článek vyšel také v newsletteru dobro.dějky.
">
">
">