Natalie Baránková má děti ráda. Se skupinou spřátelených rodičů založila spolek a vybudovala lesní školku uprostřed Prahy, učí vícejazyčné děti česky a pomáhá jim v Česku zakořenit. Během toho už ale přišla o pár iluzí.
Původně plánovala jít akademickým směrem. Učila na gymnáziu češtinu, v židovském muzeu hebrejštinu a u toho dělala doktorát. Pak se jí ale narodili tři hnědoocí kluci a Natalie s manželem zjistila, že momentálně potřebují hlavně rozšířenou rodinu.
„Naši rodiče bydlí daleko, tak jsme se začali scházet s dalšími rodiči stejně starých dětí. Nejdříve kolem kostela v Liboci, ale to byla taková uzavřená, jednolitá skupina. Pak se přidali sousedé tady kolem Hvězdy, změnil se slovník i témata a byla to moc fajn. Každá rodina byla trochu jiná a ta různorodost nás hodně obohatila,“ vypráví Natalie.
Ředitelkou navzdory
Spolek docela dlouho fungoval jako komunitní setkávání, aniž by rodiče měli ambici skupinu řídit nebo koordinovat. Nakonec ale dospěli k tomu, že je to třeba. „Byl to trochu bolestivý proces. Chtěli jsme vytvořit lesní školku, ve které budeme moci kvalitně vychovávat své děti. A to bez určitého řádu nešlo.“
Natalie vysvětluje, že nikdy neměla potřebu být ředitelkou čehokoliv, ale zároveň viděla, že školka řízení potřebuje. S nastavením řádu a profesionalizací práce jim hodně pomohla supervize. „Bohužel není moc supervizorů, kteří by pracovali přímo ve školství. Což je velká škoda, protože supervize vás posune. Mohli jsme díky ní v bezpečném prostoru řešit naše vnitřní vztahy, které samozřejmě někdy dřely, děti se speciálními potřebami, složitější komunikaci s některými rodiči apod.“
Jurta? Jedině s architektem.
Složité bylo i najít na Praze 6 zelený kout, kde by se děti mohly scházet. „Zkoušeli jsme jednat s městskou částí i magistrátem, ale to by bylo na roky a děti by nám mezitím vyrostly. Začali jsme tedy oslovovat majitele pozemků kolem obory Hvězda. V téhle fázi jsem jela jak buldozer, takže se nám nakonec podařilo přesvědčit jeden manželský pár, že má smysl pronajmout nám zahradu za symbolické peníze.“
Na další problém narazili, když si na pozemku chtěli postavit jurtu. Vyřízení územního souhlasu trvalo tři čtvrtě roku. „Napřed to vypadalo, že nám na úřadě nepovolí nic. Zkusili jsme to přes jiného úředníka, který naštěstí řekl, že jurta by snad šla, že u nich v Prokopáku ji mají taky. A poradil nám, ať si seženeme architekta.“
Podle Natalie bylo zajímavé sledovat, jak velkou roli hraje na úřadech mužský svět. „Když jsme s kolegyněmi přišly na úřad, vrátný zavolal úředníkovi a řekl mu: ,Pane inženýre, máte tady nějaké maminky!´ Nikoho nezajímalo, že máme taky vysokoškolský titul, prostě jsme u sebe měly děti, tak jsme byly maminky. A když na úřad kvůli jednání o jurtě přišel architekt v kravatě, úředníci se k němu chovali úplně jinak. Nakonec jsme ale díky němu povolení získali.“
„Jděte s těmi dětmi…!“
Dobrou životní lekci dostala Natalie od nového souseda, který jí po otevření Lesního klubu Malejov pravidelně volal s tím, že má důležitou práci a dětský křik ho obtěžuje. Natalie se mu snažila vysvětlit, že oni s dětmi také pracují.
„Tahle komunikace mě vysilovala ze všeho nejvíc. Sama před sebou jsem si musela nejdřív obhájit, že to, jak pracujeme s dětmi, má smysl a hodnotu, a že máme právo na životní prostor. Samozřejmě jsme se s panem sousedem a jeho manželkou snažili nějak dohodnout, protože dobré vztahy jsou pro nás důležité. Pomohla mi ale až mediátorka. Poradila mi, ať před sebe postavím jednoho z tatínků, bylo důležité, aby měl taky titul a kravatu. Setkali jsme se se sousedy, pánové se navzájem oslovovali tituly (,pane inženýre´ a ,pane doktore´), ale pomohlo to, nakonec jsme se nějak domluvili. Pořád je to velmi křehké soužití, ale co jsem ze školky odešla, zlepšilo se to. Měli pifku hlavně na mě, mysleli si, že díky školce vydělávám velké peníze a oni kvůli tomu přišli o klid. Já jsem z toho ale samozřejmě neměla finančně nic, většina členských příspěvků šla na mzdy zaměstnanců a zbytek na rozvoj spolku.“
Natálie Beránková při aktivitách v lesní školce.
V té době absolvovala Natalie Silnější hybatele. Potřebovala poradit s tím, jak školku správně řídit, a pomoct s finančním plánováním. „Díky programu jsem se naučila nejen konkrétní postupy, třeba jak nastavit kompetence, ale i změnila svůj způsob uvažování. Už vím, že práce v neziskovém sektoru má být profesionální, finančně udržitelná a s pozitivním dopadem na jednotlivce i společnost.“
Nakonec se stala jednou ze dvou vítězek běhu a za peníze z vítězství si školka zaplatila mimo jiné další supervize. Natalie přiznává, že řízení školky byl obrovský tlak a zodpovědnost. „Museli jsme ji zavřít během covidu, a hlavně to jednání s úřady a sousedy… Byla to velká životní lekce, mám pocit, že teprve díky ní jsem opravdu dospěla.“ Už před začátkem hybatelů věděla, že chce vedení školky předat do správných rukou a věnovat se něčemu jinému.
Hledání kořenů a klidu
Když začala válka na Ukrajině, měla jasno. Narodila se totiž v Bělorusku, dětství prožila v Kazachstáně a Rusku a ve svých devíti letech se ocitla v Česku, kde posléze vystudovala bohemistiku. „Umím dobře česky i rusky a mezitím už jsem se naučila i ukrajinsky. Takže bylo jasné, co budu dělat.“
Začala učit děti češtinu v adaptačních skupinách. Jednu skupinku dětí učí během roku dodnes, v létě navíc pořádá intenzivní kurzy češtiny pro ukrajinské děti. „S kamarády jsme také rozjeli letní příměstské tábory, kam docházejí děti různých národností – s českými, tureckými, německými, rakouskými i ukrajinskými kořeny. Budujeme partu kamarádů napříč národnostmi a řečmi. Nejde jen o to naučit je česky, ale pomoci jim tady zakořenit.“
Vede také klub pro ukrajinské maminky s dětmi a vysvětluje, že teď je třeba trochu jiná práce. „Jsem zvyklá hrát s dětmi deskové hry, ale tady to nešlo. Děti, které utekly před válkou, nebyly schopné soutěžit, všechny potřebovaly být první. Takže jsme místo toho hráli prosociální hry a četli terapeutické pohádky. Pracovala jsem hlavně na tom, aby jim bylo dobře, a teprve po půl roce jsem měla pocit, že už trochu děláme češtinu. I teď považuju za nejdůležitější pečovat o jejich duševní pohodu.“
„To dítě ale vůbec nerozumí!“
Pod hlavičkou organizace META, která podporuje vícejazyčné děti, také Natalie radí učitelům ve školkách, jak s vícejazyčnými dětmi pracovat. „Paní učitelky si mě třeba pozvou do školky s tím, že neví, co s tím dítětem dělat, že jim vůbec nerozumí. Jenže já mu udělám jazykovou diagnostiku a zjistím, že rozumí a mluví česky ve větách. Zjišťujeme, že problém je jinde – dítě se třeba cítí nepřijaté. Společně se školkou se pak snažíme hledat řešení, aby dětem i učitelům bylo ve třídě dobře.“
„Mnohé situace jsou náročné, jak pro vícejazyčné děti a jejich rodiče, tak pro učitelky. Většina učitelů má opravdovou snahu dětem pomáhat a podporovat je. Ale občas se setkávám až s nenávistným postojem k jinakosti (jak ze strany rodičů, tak učitelů), a pak to prostě nefunguje.“ Pokud má navíc dítě nějakou zvláštní potřebu, třeba poruchu autistického spektra, neumějí s ním pracovat ani poradny.
„Rodiče také často odmítají diagnostiku, je pro ně stigma jít s dítětem do poradny, a problém se odkládá ze školek do škol.“ Psychologů, kteří by s těmito dětmi uměli pracovat, je prý extrémně málo. Právě proto je to směr, kterým by se Natalie ráda vydala. Umí se ale radovat i z malých kroků. Třeba když byla na hospitaci u paní učitelky, která byla velmi nekompromisní a vyžadovala po dětech, aby mluvily celou větou.
„To je ale pro předškolní dítě často nemožné, nechápe, co znamená ,celou větou´. Pak jsme došly k tomu, že může děti vyzvat, ať to řeknou jako ona – a tu větu jim říct. Za pár dní mi volala, že to funguje! Stačila taková drobnost, ale mělo to dopad na konkrétní děti i paní učitelku. V těchto chvílích věřím, že ta práce má smysl.“
">
">
">