Jak v bývalé německé osadě, kde nikdo nemá kořeny, povzbudit společenský život? Michal Tůma a jeho sousedé začali záchranou hřbitova.
Horní Maxov. Osada nedaleko Jablonce nad Nisou, kterou po válce musely opustit téměř všechny původní německé rodiny. Zbyly tu prázdné domy, které si postupně zabrali lidé z vnitrozemí jako chalupy.
„Přicházely sem většinou spřátelené skupiny, třeba zaměstnanci tramvajového depa z Prahy, nebo tzv. Dunajčíci, vodní skauti, kteří se za první republiky přestěhovali kvůli práci na Slovensko, kvůli nástupu fašismu museli zase zpět a po válce hledali útočiště, kde by mohli trávit volný čas.“
Perly a Hitlerjugend
On sám se do Horního Maxova přistěhoval v roce 2006. Také jeho dům má pohnutou historii: patřil rodině Jaegerů, která zbohatla na výrobě foukaných zlatých perel. Díky nim si mohla dovolit takhle velký dům, ale ve třicátých letech přestal být kvůli krizi o její výrobky zájem – většinu jich vyváželi do Asie. Zkrachovali a o dům přišli. Během druhé světové války se v domě usídlila Hitlerjugend a vznikl tu zajatecký tábor, ve kterém věznili asi 50 francouzských vojáků. Potom dům zabrali komunisté a stala se z něj rekreační podniková chata Pražských pekáren.
Předtím žili manželé v Jablonci a Michal jezdil jako malý na chalupu do Loučné, takže má k regionu silný vztah. Dům momentálně funguje i jako penzion.
„Dům postupně chátral, a když jsme jej kupovali, byla to ruina. Dodnes ho rekonstruujeme, ale měl genia loci a byl k němu velký pozemek, což jsme s manželkou chtěli kvůli koním.“
„Nastěhovali jsme se sedmnáctého listopadu 2006. Hned na Silvestra jsme se seznámili s několika sousedy-chalupáři a dalších pár let tu panovaly velmi vřelé vztahy. Časem se nám narodily děti a my jsme se začali kamarádit i s nynější partou, vesměs také rodinami s dětmi, které se sem přistěhovaly.“
Podle Michala je spojuje to, že tu nikdo z nich nemá předky a zajímají se o kvalitu veřejného prostoru.
„Ani nám o historii obce nemá kdo vyprávět, takže po ní pátráme sami. V okresním archivu jsme našli starou kroniku Horního Maxova psanou v paurisch (místní sudetský dialekt). Nechali jsme ji přeložit a vydali ji jako vázanou publikaci. Zachycuje období od roku 1817 do roku 1855 a aktuálně připravujeme druhý díl z let 1890 až 1940. Čerpáme zase z mnoha různých zdrojů, kostru knihy tentokrát tvoří zápisy ze zastupitelstva. Pracujeme na tom už dva roky.“
Morální vzduchoprázdno
Úplně první věc, kterou místní začali dělat společně, byly brigády na zdejším hřbitově. Ten po odsunu Němců chátral, protože se o hroby a hrobky neměl kdo starat. Postupně se z něj stala zarostlá džungle, která nikoho nezajímala.
Hroby i celý hřbitov ale chátraly dál, a tak parta přátel přemýšlela, co s tím.
„Je naší morální povinností se o hroby postarat, když už bydlíme v domech těch Němců. Nemůžeme si vzít jen tu atraktivní část, tedy chalupy, a hřbitov ignorovat.“
Zalíbil se jim nápad adopce hrobů – tedy že se adoptující bude o daný hrob starat, udržovat ho, rozsvěcet svíčky.
„Jinak na něj nemá žádný nárok, třeba v tom smyslu, že by v něm potom mohl skončit sám. Běžně to funguje tak, že když se o hrob přestanou starat příbuzní, propadne po určité době obci. V případě německých hrobů ale panuje takové právní i morální vzduchoprázdno. Ti lidé byli vyhnáni, takže se o hroby nemohli starat ani za ně platit. A my se rozhodně nechceme dožít toho, že by přijely bagry a hroby srovnaly se zemí.“
Nechceme škodit, jen kultivovat
Aktuálně je adoptovaných 11 hrobů. O jeden se stará i Domov Maxov, podle Michala velmi pokrokový a opečovávaný ústav pro lidi s postižením, jehož klienti se zapojují do všech místních aktivit. O jeden pečuje Michalova rodina.
„Jde o hrob rodiny Jaegerů, v jejichž domě bydlíme. Domov Maxov se zase stará o hrob bývalého starosty. Tato organizace totiž sídlí v bývalých správních budovách obce a ve škole. Tento bývalý starosta se navíc zasloužil o výstavbu kostela, který klienti po desetiletí hojně navštěvují. A tak nám to přišlo jako fajn příležitost, jak uctít jeho památku.“Zdejší hřbitov spravují Lučany nad Nisou, pod které Horní Maxov spadá. Zastupitelstvo postupně pochopilo, že maxovská skupina aktivistů nechce škodit ani konkurovat.
„Naše komunita se snaží s nápadem rovnou přinést i řešení. Nechodíme si na úřad s nataženou rukou pro peníze, na každý projekt se je snažíme získat z různých zdrojů. Město ale vždy pomůže. Naše spolupráce je bezvadná.“
Podle Michala Horní Maxov předtím nikoho moc nezajímal a podle toho to tu také vypadalo. „Proto se snažíme veřejný prostor kultivovat, chceme být vidět a slyšet. Ukazujeme našim dětem, že je to správná cesta.“
Obec nyní umožňuje adoptovat hroby na všech svých hřbitovech a na tom maxovském také opravila zdi, prořezala lípy a zrekonstruovala centrální kříž.
Stezka svobody
Maxovští fungují neformálně, nemají žádný spolek, a každý se tak může zapojit, do čeho chce. Jejich největší akcí bylo vybudování Stezky svobody. Začalo to společným sázením jedné lípy a pokračovalo nápadem, že by se lípy mohly vysázet kromě Horního Maxova i v Lučanech a Jindřichově – v rámci oslav 100letého výročí vzniku Československa.
„Mezi těmito třemi vesnicemi nevedla žádná trasa, tak jsme se je rozhodli propojit. Nejprve jsme vysázeli lípy, pak vznikla celá stezka, kterou lemuje dvanáct kamenných menhirů svobody se skleněnými krychlemi a citáty o svobodě. Rozhodli jsme se pro téma svobody, protože pro kraj i naši šťastnou budoucnost je svoboda důležitá.“
Za největší pozitivum Stezky svobody považuje Michal fakt, že se zlepšila obecní atmosféra a vztahy mezi Lučanami a periferií, tedy Maxovem a Jindřichovem. „Zapojily se všechny tři obce, každá definovala čtyři zastavení a vybrala si citáty na pilíře. Město si uvědomilo, že jsme byli dlouho opomíjení, a teď nás dokonce dávají Lučaňákům za příklad. Musíme vyvinout mnohem větší aktivitu, abychom něco měli.“
Každoročně se tu také pořádá běh svobody, který organizuje Michalův soused Zbyněk Pela, shodou okolností zaměstnanec Spořky. „Chalupu v Horním Maxově máme asi dvacet let. Během té doby se k pár starousedlíkům a víkendovým chalupářům začali do malé obce v Jizerských horách postupně stěhovat mladí lidé, rodiny. Hledali příležitosti, jak se scházet i jinak než jen v hospodě,“ vysvětluje Zbyněk.
„Když jsem na poslední chvíli zjistil, že Česká spořitelna podpoří vybrané komunitní projekty, připravili jsme přes noc žádost. Nespoléhali jsme na to, ale klaplo to! A tak jsem já, lufťák, aspoň malým dílem přispěl k tomu, že Maxovští mohli dotáhnout svůj úžasný nápad Stezky svobody do konce.“
Nejnovějším společným projektem Zbyňka, Michala a dalších je oprava objektu bývalé márnice a jeho přetvoření na pietní místo. Navrhli jsme si její architektonickou podobu a šli s ní na zastupitelstvo. To ji schválilo jednomyslně, zatímco Stezka svobody prošla jen o jeden hlas. Děláme všechno pro to, abychom na opravu sehnali peníze. Márnici bereme jako takový symbol smíření.“
Článek původně vyšel na serveru Dobro.dějky.cz.
">
">
">