Jak propojit lidi, kteří se přistěhovali do malých vesnic v jihočeském pohraničí? Jana Hřebecká to zkusila přes komunitní cirkulární centrum. A i když je zrovna na rozcestí, věří, že to jednou klapne.
Na polosamotu v Bujanově jen několik kilometrů od Dolního Dvořiště se Jana s manželem a třemi dětmi přistěhovala před několika lety. Z Brna. „Věděli jsme, že chceme rekonstruovat místo, které má genia loci. Jenže okolí Brna bylo nad naše finanční možnosti.“
Rozšířili hledání na Vysočinu, ale i tam už bylo draho. Rodiče jejího manžela Romana žijí v Jindřichově Hradci, a tak se rozhodli rozšířit rádius ještě na sto kilometrů kolem Hradce. A objevili Bujanov. „Hned jak jsme sem přijeli, věděli jsme, že to je ono.“ Starý čeledínský domek po odsunutých Němcích začali postupně rekonstruovat, vytvořili si tu permakulturní zahradu a… zkusili rozhýbat své okolí.
„Ještě než jsme věděli, že půjdeme sem do Pomalší, jsem se na kurzu cirkulární ekonomiky seznámila s Danou Kalistovou, která v Českých Budějovicích založila Re-use centrum Kabinet. Zjistila jsem, že je to superhrdinka, která dělá úžasné věci.“
Když se manželé přestěhovali do jižních Čech, udělali pro Kabinet workshop pro začínající podnikatele „Hrozně jsem chtěla s Danou na něčem spolupracovat. V té době už fungovala pobočka Kabinetu v nedaleké Kaplici jako re-use centrum. Když ale doběhl grant, musela ho Dana zavřít. Kabinetu se ve spolupráci s Místní akční skupinou (MAS) Pomalší podařilo získat nový grant na podporu komunitní práce.“
Grant stačil na jednoho zaměstnance-koordinátora, kterým se stala Jana. Stála před úkolem přetvořit sklep s nábytkem na komunitní centrum, kde se budou scházet rodiče s dětmi.
Prostor pro všechny
„Naším cílem bylo poskytnout prostor rodičům s malými dětmi. V plánu byly různé workshopy a aktivity, swapy, cowork, během kterého by si lidé hlídali děti navzájem tak, aby mohli chvíli pracovat a chvíli pečovat. A také bezpečný prostor pro děti starší osmi let z okolních vesnic, které už nemají nárok na družinu a čekají po škole na autobus. Chtěli jsme zachovat i re-use centrum, ale v omezenější míře – v tom sklepě byla křivá podlaha, a pokud by tam stály skříně, nebylo by to pro děti bezpečné. Měli jsme spočítané, že když to hodně osekáme a budeme šikovní, tak to finančně půjde. Jenže pak nečekaně vyletěly ceny energií.“
Město sice prostor poskytlo za minimální nájem, energie si ale Kabinet musel platit sám. Jen teplo vzrostlo dvaapůlkrát, a tak když měsíc po slavnostním otevření komunitního centra přišlo vyúčtování za uplynulý rok, bylo jasné, že peníze stačit nebudou. „Bylo to hrozně demotivující. Sotva jsme otevřeli, začali jsme v podstatě zase pomalu zavírat. A to ještě nevíme nedoplatek za loňský rok.“
Starousedlíci vs. náplava
V prosinci Kabinet prostor opustil a od té doby využívá prostory rodinného centra. „Nábytek jsme prozatím přesunuli do RC Budíček. Dělají podobné věci a jeho zakladatelka nás podporuje, pořádáme tu třeba vlastní workshopy. Ale ani tenhle prostor není vyhovující pro otevřené komunitní centrum, protože provoz dětské skupiny neumožňuje mít otevřené dveře pro všechny. Navíc nejsme schopni se férově podílet na nákladech, platit třeba půlku energií.“
Nekonkurují si? „Ne, Budíček má jinou cílovku, chodí sem hlavně starousedlíci. My zase stahujeme rodiny, které sem přišly odjinud, většinou do okolních vesnic. A které se chtějí seznámit s podobně smýšlejícími lidmi. Hezky se doplňujeme a díky Budíčku třeba získáme i důvěru místních.“
Jana, která vystudovala JAMU a léta se věnovala prezentačním dovednostem a designování služeb, se po nástupu do Kabinetu dotazovala místních, co v Kaplici chybí a o co by byl zájem. „Je vlastně fajn, že nejsem odtud a nemám předsudky. Na druhou stranu je to zároveň bariéra, místní mají vůči novým lidem, kteří se snaží něco dělat, nedůvěru.“
Jana se inspirovala i v okolních obcích, například v Nových Hradech nebo v Českém Krumlově. „Hrady fungují perfektně, jenže tam je komunitní centrum placené přímo radnicí. I tak ale trvalo deset let, než se provoz centra stabilizoval. V Krumlově zase fungují v komerčním pronájmu, čemuž museli přizpůsobit ceny.”
Skauti dostali přednost
Když si Jana koncem roku posteskla na Facebooku kvůli zavření Kabinetu, pozval si ji na schůzku starosta.„Měla jsem poprvé možnost mu vysvětlit, o co jde. Vypadal, že by nám i rád pomohl. Od začátku ledna jsme čekali, jestli nám radnice přiklepne prostor bývalé klubovny seniorů. Před pár dny ale rada města rozhodla, že ho pronajme skautům.“
„Je to ještě moc čerstvé, jsem naštvaná a zatím nevím, jakým směrem se vydat dál. Ztratili jsme tři měsíce doufáním, že prostor dostaneme. Běží nám grant Místo, kde žijeme od Nadace Via, museli jsme požádat o prodloužení. Na přelomu roku jsme také udělali sbírku na Darujme.cz, kde jsme vybrali dalších 62 tisíc korun. Jenže já všechny ty peníze chci dát do něčeho smysluplného, ne provizorního.“
Jana hned zkusila zkontaktovat skauty, jestli by nechtěli získaný prostor sdílet. „Bohužel ale řekli, že do toho nepůjdou na základě špatných předchozích zkušeností se sdílením prostoru. A o dalším volném vhodném místě v Kaplici zatím nevíme.“
Jana uvažuje i o tom přesunout komunitní centrum do některé z okolních vesnic. „Jsou tam zrušené školky nebo nevyužívané kulturní domy. Ozvala se nám třeba paní ze Soběnova, že u nich je nevyužívaný prostor školky. V Dolním Dvořišti funguje rodinné centrum v rámci školy, ale kaplické školy praskají ve švech, takže to je také nereálné. Problém je, že jednání s jakoukoliv radnicí bude vždy na dlouho a s nejistým výsledkem.”
On the road
Další varianta je pojízdná, tzv. Kabinet na kolečkách. „Objížděli bychom okolní obce, šířili osvětu kolem re-use, pořádali workshopy a vymýšleli další aktivity. Nad to by mohla vzniknout velmi lokální platforma sdílení dětského oblečení, nábytku, nářadí, přebytků ze zahrady apod. Ideální by bylo propojit rodiny, co mají děti o dvě velikosti od sebe.“ Jana ale přiznává, že Kabinet na kolečkách by byl kvůli neustálému přejíždění poměrně vyčerpávající a že by radši měla stálé zázemí.
Zkouší ještě žádat o dotaci na sociální inovace pro budoucnost. „Máme napsaný projekt na sdílenou komunitní péči o děti, kterou pracovně nazýváme neškolka. Představte si to jako místo, kde s malou skupinou dětí pracuje víc dospělých. Někteří jsou jejich rodiče, někteří profesionální chůvy. Panuje tu vzájemný respekt a volná hra. Děti jsou tu šťastné, protože hned vedle je cowork, kde najdou své rodiče, když je potřebují. A celé to stojí pár korun, protože rodiče vypomáhají s péčí, vařením i úklidem.”
I když Jana zatím neví, jestli se jí podaří vybudovat a dlouhodobě udržet komunitní centrum, nevzdává to. „Deset let jsem pomáhala organizacím se zaváděním nových služeb. Přišla jsem a něco jsme společně vymýšleli a tvořili, stálo to vždycky spoustu energie. A ve chvíli, kdy to začalo fungovat, jsem logicky přestala být potřebná. Chtěla jsem proto projekt, který si vypiplám od začátku do konce a který bude fungovat dlouhodobě. Teď jsem sice trochu rozčarovaná, ale ta touha vytvořit něco funkčního a zůstat u toho tam pořád je!“
">
">
">