Barbora Poláčková: „Jsem starostka, která prudí obec.“

V Čepřovicích nedaleko Volyně do roku 2014 téměř nefungoval obecní život. Pak ale přišla na scénu Barbora Poláčková a nenásilně přiměla k sousedským aktivitám velkou část místních. Jak se to dělá?

Rozhovor jsme z osmé ranní musely posunout na třetí odpolední. V čepřovické mateřské škole totiž onemocněla paní kuchařka, a tak za ni Barbora na dva týdny narychlo zaskočila. To takhle dělá běžně?

„Jo, dělám. Děti mají aspoň zábavu, když jim vaří paní starostka. Nechávám je nakouknout pod pokličky a chleby s vajíčkovou pomazánkou jsem jim dneska nazdobila kytičkami z rajčat a kedluben. A paní učitelky hlásily, že na to, že vajíčkovou pomazánku děti většinou moc nejí, byly minimální zbytky. Když onemocní paní uklízečka, jdu taky uklízet já, ale třeba za pana traktoristu už nezaskakuju!“

Chci úplně dolů

Starostku původně dělat nechtěla. „Ambice probudit život v obci měl můj manžel s kamarádem, kteří jsou místní. Já jsem se do Čepřovic přivdala a zrovna jsem byla doma s ročním miminem. Souhlasila jsem, že budu někde hodně dole na kandidátce. Nikdo mě tu neznal, byla jsem v obci přihlášená asi půl roku.“

Stávající starosta ve svých sedmdesáti už kandidovat nechtěl a ani původní zastupitelstvo se do starostování nehrnulo. Bářin manžel s kamarádem si uvědomili, že to bude muset dělat někdo z nich, a tak oslovili Báru. „Nechtělo se mi, ale nakonec mě přemluvili. Nejvíce hlasů získal někdo jiný, ale ten starostovat také nechtěl a stal se místostarostou. Takže to zbylo na mě…“

To, že je Bára náplava, bylo vlastně výhodou. „Spousta lidí se ptala, kdo to ta Fundová je. Aha, mladá od Poláčků! Tím, že mě neznají od dětství, si na mě dodnes nikdo nedovolí, zatímco na manžela v hospodě jo. Je ale pravda, že někteří starousedlíci nedokážou přijmout jako autoritu někoho, kdo se tu nenarodil. A dodnes spolu trochu bojujeme. I když já se snažím nebojovat, ale domluvit se.“ Prvních pár let v úřadu bylo krušných. „Nechápu, jak můžou být komunální volby koncem roku, kdy se dělají rozpočty. Nové zastupitelstvo ještě nic nezná, teprve se rozkoukává.“

První Bářinou akcí bylo rozsvícení vánočního stromku, na které ale přišlo málo lidí. Nebyli zvyklí, protože předtím se v obci žádné společné akce nedělaly. Akční Bára si také dovolila vykopat záhon, který tu místní babičky před třiceti lety osázely planými růžemi.

„Sice ty růže už teď nebyly přes plevel vidět, ale když jsem je vykopala a udělala nové záhony, byla z toho druhé světová. Zkraje jsem fakt těžce nesla, že se nedokážu zavděčit všem, a přemýšlela jsem, že skončím. Fascinovalo mě, jak někteří lidé dokážou být zlí, a řekla bych, že v posledních letech se to ještě víc vyhrocuje.“

Kdy se to zlomilo?

„Lidé mě pomalu začali poznávat. Občas za mnou někdo z těch starších přišel, oslovil mě Barunko a dodal, že to dělám dobře. To mě nakoplo. Stačí, když na deset blbců přijde jeden takový člověk, a na všechno zapomenete.“ Na další rozsvícení vánočního stromku už přišla hromada lidí.

„Asi se rozkřiklo, že ten první ročník nebyl špatný, a také jsme začali víc spolupracovat se školkou. Chvíli jsme k sobě hledali cestu. Nevěděla jsem, jak začít. Chodily tam obě moje děti, ale já jsem nechtěla nastoupit na paní ředitelku s tím, že jsem nová starostka a chci vidět jejich hospodaření. Nakonec se to povedlo, po malých krůčcích. Udělali jsme velikonoční tvoření pro děti, školka poskytla prostor a paní učitelky součinnost. Na tom druhém rozsvícení děti zpívaly, a ještě předtím proběhla výtvarná dílna, kde dělaly adventní věnce a psaly dopis Ježíškovi. Já jsem pak na všechny poctivě odpovídala.“

Já dělám to a ten zas tohle

Školka nebyla jediná, kdo se do dění v obci víc zapojil. „Máme tu hasiče, myslivce i svaz žen. Každý si ale jel po svém, nespolupracovali. Usoudila jsem, že potřebují někoho, kdo přijde a rozdělí jim dílčí úkoly. Tak jsem to udělala a od té doby to funguje skvěle, každý dělá něco. Také mají za úkol zorganizovat každý minimálně jednu akci ročně. Nesmíme ale o žádné akci říkat, že je komunitní. To je tady sprosté slovo. Lidé si představí partu hipísáků, která se přivazuje ke stromům.“

Všechny akce proto nazývají sousedské. Nebo férové. „To je další naše aktivita, férové snídaně pro maminky. Původní myšlenka byla, že půjde o fairtrade snídaně. Jenže na takhle pojmenovanou snídani by taky nikdo místní nepřišel, tak jsme ji přejmenovali na férovou. Původní myšlenka – podpora fairtrade potravin a místních farmářů – ale zůstala. Děti se sejdou v sedm ráno, připraví maminkám snídani a pak ji tu společně v trávě sníme.“

Obrovská zahrada u školky se také dočkala změny. Děti dostaly vlastní záhony, aby si mohly vypěstovat a sníst ovoce a zeleninu. A vyrostl tu i skleník, na který si malí zahradníci sami vydělali. „Vymysleli jsme si podzimní trh, na kterém se děti pokusí prodat svoje výtvory. Pustily se do výroby sirupů, sušily ovoce, pekly koláče, vyráběly věci z keramiky. Pozvali jsme i místní výrobce, aby byla nabídka ještě bohatší. Povedlo se to, přišlo hodně lidí a děti si vydělaly skoro 24 tisíc korun. Zbytek skleníku doplatila obec, a ještě jsme získali peníze z grantu.“ Se stavbou skleníku pomohli tatínkové a zastupitelé a během toho se hezky rozjela i spolupráce rodičů se školkou.

Hračky místo elektrošrotu

Školkovou zahradu ale trochu kazil přilehlý pozemek obecního úřadu. Stojí na něm budova starého mandlu, kterou hasiči využívali na sběr elektrošrotu. „Strašně mě to štvalo. Máme nádherně upravenou zahradu u školky, a vedle u úřadu takovýhle bordel!“

Plot mezi pozemky se tedy zboural a na jaře bude hotová nová pergola. Posunulo se pískoviště a mandl se opravuje. „Na webu na mě vyskočila upoutávka na grant Dokážeme víc, a tak jsem zkusila zažádat. Původně o ten velký grant na půl milionu korun, ale na ten už jsem měla všechno moc naplánované a nebyl prostor pro participaci.“ Nakonec získala grant sto tisíc korun, ze kterých obec zaplatila nové záhony a materiál na opravu mandlu a dostavbu pergoly.

Plánuje Barbora ve starostování pokračovat? „Ano, strašně mě to baví. A jsem vděčná zastupitelstvu, že mi umožnilo věnovat se tomu na plný úvazek. Nedovedu si představit, že bych u starostování chodila do práce a ještě se starala o rodinu. Ten čas a energie tam pak chybí.“

Já jsem starostka, promiňte

Bára zaperlila i na setkání grantistů Nadace Via – a tedy i programu Dokážeme víc. Měla mít prezentaci jako poslední a po celou dobu poslouchala, jak ostatním hybatelům hází starostové a zastupitelstvo klacky pod nohy.

„Ti lidé byli super a jejich projekty taky. Nechápala jsem, jak je může nějaký starosta odmítnout. Kdyby za mnou někdo přišel s tím, že vymyslel takovýhle projekt, sehnal peníze i lidi a bude ho celý koordinovat, byla bych šťastná! A celou dobu jsem si říkala, ty jo, nemůžeš začít řeč tím, že jsi sama starostka! Tak jsem to uvedla tak, že jsem starostka obce, která naopak nutí svoje občany k tomu, aby něco dělali. Ostatní se začali smát a bylo to dobré. Odjížděla jsem nabitá energií, že to stojí za to.“

Projekt Úprava prostranství za obecním úřadem byl realizován díky grantovému programu České spořitelny „Dokážeme víc“ ve spolupráci s Nadací Via. Uskutečnil se v roce 2024 a stál 100 000 Kč.