Kytky, matky a Katka z Kapradí

S partou kamarádek zásobuje Opavu sezónními květinami, jež pěstují v nedalekém sadu a prodávají v kvítkomatu. Také vypráví příběh trička, opečovávají mokřad a dávají práci maminkám s postiženými syny.

Kateřina Rybářová Vavrečková je prostě divergentní, jak o ní kdysi prohlásil Stanislav Kutáček ze skupiny Frank Bold. „Ale nemyslel to zle. My se prostě jen nebojíme zvednout hozenou rukavici, když před námi leží na cestě. Jsme jako Pipi Dlouhá punčocha, vždycky si řekneme, že tohle jsme ještě nedělali a že bychom to teda mohli zkusit.“ Nutno dodat, že tu rukavici se svými parťačkami zvedla už několikrát.

Proč spolek?

V roce 2013 čekala třetí dítě a s manželem šla na kurz o nenásilné respektující komunikaci k manželům Kopřivovým. Potkali tu několik dalších podobně naladěných rodin se stejně starými dětmi a začali společně chodit do lesa. „Po nějakém čase jsme pak spontánně založili Spolek Kapradí. Zatím bez supersilného záměru, jen jsme chtěli být spolu a dělat něco pro místo, kde žijeme.“

O rok později začal Katčin nejstarší syn chodit do Montessori školy v Opavě a Katka s kamarády z Kapradí zkoušela jednat s městem, jestli by bylo možné otevřít i druhý stupeň. Neuspěli, a tak se rozhodli otevřít vlastní školu. Našli vhodnou budovu, bývalou malotřídku v nedaleké Lhotě, a postupně se pustili do práce. Vše řídili z několika obýváků, kde také počítali, kolik dětí dají dohromady. „V Česku se tenkrát běžně zakládala škola s pěti šesti dětmi, my jich měli padesát. Začátky nebyly jednoduché, ale díky odhodlání a silné komunitě jsme to zvládli.“

1. září 2016 se jejich Montessori škola Labyrint otevřela rovnou se dvěma trojročími. Nejstarší děti zakladatelů totiž už přecházely na druhý stupeň, který v opavské škole chyběl. Katka měla na starost marketing, produkci a péči o komunitu. Aby mohli školu otevřít, museli prostory napřed svépomocí zrekonstruovat. Protože Katka kvůli malé dceři nemohla tolik pomáhat fyzicky, psala alespoň pravidelně děkovné e-maily ostatním pomáhajícím rodičům. Protože jak dodává, poděkování a vděčnost jsou základem všeho.

Proč bazar?

Když potřebovali peníze pro školu, přišla Katka s nápadem uspořádat dobročinný bazar. Měla s ním zkušenosti už z dob, kdy v Praze pracovala pro Domov Sue Ryder. První ročník jim vydělal asi 60 tisíc korun. „Říkala jsem si, že už nikdy víc! Kojila jsem, musela s sebou všude vodit děti, oblečení jsme třídili v našem obýváku. Ale lidé chtěli bazar zopakovat. Od té doby ho děláme pravidelně a pořád nám narůstá. Loni pomáhalo už 150 dobrovolníků, na tři dny jsme obsadili budovu v centru Opavy určenou k demolici a vydělali asi 280 tisíc.“

Po prvním bazaru byla Katka frustrovaná z množství textilního odpadu, a tak se rozhodla udělat trochu rozruch kolem životního cyklu oblečení. Společně s týmem zorganizovali pár akcí, vznikla i divadelní hra. Pověsila třeba na památkově chráněnou budovu v Opavě obrovské černé triko vyrobené ze zahradnické textilie. A s dětmi ze základní umělecké školy vyrobili z textilního odpadu panáky, které roznesli po Opavě.

„Brzy ráno volali na městskou policii lidé, že na lavičkách před Obecním domem leží opilci. Policie byla skvělá, nafotila to a stal se z toho virál. Občas se snažíme trochu šokovat, abychom přitáhli pozornost k důležitým tématům.“

Nakonec se s projektem Příběh trička rozjeli i do škol, když díky Breakfaststory získali peníze na interaktivní zážitkový program. Katka dodává, že je to její srdcovka a že loni odvyprávěli příběh trička asi sedmi stovkám školáků.

Proč sad?

Další hozenou rukavici zvedli s Kapradím v roce 2019. Za Katkou přišel kamarád, že má za Opavou dvouhektarový pozemek a chtěl by tam vybudovat komunitní sad. S dalšími 30 rodinami, transfuzní stanicí a Slezskou univerzitou postupně vysázeli skoro 100 stromů a téměř 1300 keřů. Zapojili i ochranáře a z řepkového lánu postupně vybudovali biotop plný života, který zvyšuje druhovou pestrost i členitost krajiny a zadržuje v ní vodu.

„Dva roky byl všude jen pcháč a řepka. Nechtěli sem chodit ani psi, ani děti. Když vidíte na poli lán řepky a příští rok tam roste čisté obilí, je to možné jen díky chemizací. My jsme se naučili, že se pcháče a řepky postupně zbavíme i pravidelným sečením. Strašně moc věcí jsme se učili za pochodu, neustále pozorujeme rozdíly mezi šetrným a konvenčním zemědělstvím. Hospodaří tu i děti z naší školy. Na návštěvu sem jezdí i ostatní školáci a veřejnost.“ V Lučním sadu vznikla postupně i interaktivní Půdní stezka a na jiném místě za Opavou ještě mokřad.

Proč kytky?

Po celou dobu, co Spolek Kapradí funguje, se jeho členky snažily alespoň o částečnou finanční soběstačnost. Dlouho se neodvažovaly ani požádat město o grant. A když měly najednou k dispozici sad, rozhodly se, že v něm zkusí pěstovat kytky a prodávat je.

„Nadchli jsme jednu skvělou floristku, která nám začala radit, co a kdy zasadit a jak kytky správně vázat.“ Během téhle doby dostala Katka nabídku, aby se přihlásila do programu Silnější hybatelé. „Chtěla jsem se posunout, protože když se posunu já, posune se i Kapradí. Věděla jsem, že potřebujeme spolek trochu profesionalizovat.  V programu jsem se taky naučila říct si, že mi něco nevyhovuje a že bych to chtěla jinak. A zároveň jsem se ujistila, že ve mně pořád hoří vášeň pro všechno, co děláme, což je základ. Hybatelé byli inspirující, našla jsem tu i dva úžasné kamarády. Dostala jsem možnost se zastavit, ujasnit si pár věcí a Spořka o nás dokonale pečovala.“

Značka Kytky z Kapradí vznikla právě během Silnějších hybatelů a jak Katka přiznává, už v něčem přerostla i samotný Spolek Kapradí. Barevné lokální sezónní kytice, které nejsou chemicky ošetřené, vzbudily v Opavě zájem. Vznikl tu i kvítkomat, samoobslužný stánek v areálu opavského magistrátu, kde si kolemjdoucí vyberou kytici a zaplatí přes QR kód.

Proč matky?

Co chybí fungujícímu květinovému pop-upu? Ještě větší přesah. Proč by se o květiny nemohly starat maminky dětí s mentálním postižením, které těžko shánějí práci? „MPSV vypsalo koncem roku 2022 operační program, a tak jsme se rozhodli požádat o podporu nově založeného sociálního podniku. Jenže jsme s žádostí neuspěli. Hrozně nás to vzalo, hlavně proto, že na nás ty maminky spoléhaly a my jsme vůči nim cítili obrovský závazek.“

Šárka a Mirka tedy začaly s kytkami pomáhat jako dobrovolnice a letos s nimi už spolek mohl uzavřít dohodu. „Nejsou to velké úvazky, holky ani nemohou pracovat osm hodin denně, ale jsou s námi na palubě. Sociální podnik potřebuje na začátku podporu, a tak jsme oslovili individuální dárce prostřednictvím výzvy na Darujme.cz, která běží až do podzimu.“

Katčiným snem je vytvořit fungující environmentální sociální podnik s vlastní zahradou a stodolou. Vizí týmu je i zapojení synů zaměstnaných maminek. „Do osmnácti let budou v praktické škole, ale je velká otázka, co s nimi dál.“

Příběh vyšel také v newsletteru dobro.dějky.