Eliška Pácaltová, radní a zastupitelka, která participativní rozpočet Vylaď Kolín rozjela, se k tématu participace dostala v roce 2021. Absolvovala tehdy program Nebojme se komunální politiky od Nadace Via, jehož součástí byl i seminář o participaci.
„Své zkušenosti tu tehdy sdílela Tereza Rödlingová z Chomutova, kde měli participativní rozpočet už několik let. Zaujalo mě to a začala jsem zjišťovat, jak to má Kolín.“ Na městě se dozvěděla, že tenhle bod v programovém prohlášení komunálních politiků nechybí, ale zatím se z důvodu kapacity nerealizoval. „Což je vlastně dobře. Participativní rozpočet potřebuje důslednou přípravu i realizaci. Musíte neustále komunikovat s lidmi a musíte to dotáhnout, jinak ztratíte jejich důvěru.“
Když se Eliška na podzim 2022 dostala do zastupitelstva, ještě ten den za ní přišel starosta a zeptal se, jestli ten participák rozjede. Eliška, která se posléze dostala i do rady města, bez váhání souhlasila. „Trvalo nám řadu měsíců, než jsme vymysleli systém. Musíte mít jasně nastavená pravidla, i když samozřejmě můžete využít zkušenosti z jiných obdobně velkých měst. To jsme udělali i my, převzali jsme metodiku i know-how a upravili je na parametry Kolína. Neexistuje žádný závazný postup, jak by měly obce participativní rozpočet dělat.“
Navržený systém a pravidla schválila rada i zastupitelstvo, protože Eliška chtěla zapojit všechny. V březnu 2023 pak spustili vysvětlovací kampaň pro obyvatele. Pokryli všechny možné kanály, vytvořili web, aktivně komunikovali na sociálních sítích, tématu věnovali spoustu místa v kolínském zpravodaji, polepili městské autobusy. „Mluvili jsme o tom opravdu všude. Na zastupitelstvu, obcházela jsem lidi, o kterých vím, že jsou v Kolíně aktivní. Když si někdo stěžoval na Facebooku, že někde ve městě něco nefunguje, vyzvala jsem ho, že s tím může něco udělat. A že budeme rádi, když podá návrh, protože on zná místo, kde žije, nejlépe.“
Fázi podávání návrhů město nakonec prodloužilo o dva týdny. „Věděli jsme, že někteří aktivní jedinci toho mají hodně a nestíhají, tak aby na to měli víc času.“ Nakonec se sešlo neuvěřitelných 52 návrhů, z toho 8 od dětí. „To nás opravdu překvapilo a potěšilo. Všechny návrhy posléze posuzoval tým složený ze zaměstnanců různých odborů městského úřadu včetně městského architekta. Město k tomu přistoupilo tak, že hledalo cesty, jak by to mohlo jít. U návrhů, které musely být vyřazeny, k tomu byl opravdu vážný důvod. Například by se jednalo o realizaci mimo pozemek města, nebo se v blízkém okolí už nacházel podobný projekt, nebo už bylo něco podobného v dlouhodobém plánu města a nebylo by ekonomické stavět něco jen dočasně.“
Eliška přiznává, že v samotných návrzích nebyla vysloveně žádná pecka. „Nebyl tam projekt, o kterém bych si řekla, wow, to je fakt dobrý! Jenže pak mi došlo, že to přesně splnilo účel. Návrhy odrážely každodenní potřeby lidí, kteří v daném místě žijí. Třeba jedna paní navrhla upravit vyšlapanou dvacetimetrovou pěšinu na sídlišti. Lidé si tu běžně zkracují cestu, ale když zaprší, je tu bahno a nevypadá to pěkně. Nebo padl návrh zpřístupnit více Labe prostřednictvím půjčovny lodiček. Hodně věcí se týkalo i cyklo dopravy. Prostě lidé to uchopili naprosto správně a řešili věci, které jim zlepší každodenní život.“
Participativní rozpočet měl navíc i další pozitivní vedlejší efekty. „Zapojilo se hodně lidí z části Zálabí. Město si díky tomu uvědomilo, že ta potřeba vyžití u Labe je zde velká. A dělá kroky, jak to uchopit koncepčně, jako celek. Proběhla tu například speciální procházka s městským architektem. Jednotlivé dílčí návrhy tedy nakonec neprošly, ale jsou inspirací k zadání studie.“
Do realizace nakonec prošlo 19 návrhů a veřejnost odhlasovala celkem 8 z nich. „Za osmým jsme museli udělat čáru, protože se vyčerpalo těch stanovených 2,5 milionu korun. Ale to nevadí. Rok 2024 se bude věnovat realizacím vítězných návrhů a také vyhodnocení projektu. A v roce 2025 bychom v tom rádi pokračovali a vyhlásili další ročník.“
Podle Elišky Pácaltové je důležité nechat si čas na realizaci, aby lidé viděli, že se opravdu něco děje a že jejich snaha měla patřičný dopad. A aby měli příště znovu chuť něco navrhovat. „Za nás bylo extrémně důležité správně komunikovat a vysvětlovat. Lidé jsou obecně pasivní, musíte k nim tu myšlenku dostat, znovu a znovu vysvětlovat, proč má smysl se zamyslet a zapojit. Návrhy jsme nastavili nízkoprahově, stačily odhady částek a jednoduchý popis, žádné komplikované projekty. Aby to zvládnul opravdu každý včetně dětí. Po podání také navrhovatele kontaktovala naše koordinátorka. S většinou lidí se sešla osobně, aby si ujasnili detaily a případné nesrovnalosti. Každý dostal i zpětnou vazbu, proč jeho projekt nemohl být realizován nebo proč se musel upravit. Jen tak zajistíte, že nikoho neurazíte nebo neodradíte od další snahy.“
Článek je součástí seriálu o participaci, která je důležitá při velkých grantech České spořitelny „Dokážeme víc“ ve spolupráci s Nadací Via.
">
">
">