Příběhy Liberecký kraj

Magdaléna Špeldová o síle něco pustit, aby mohlo něco nového vzniknout

28. 12. 2023
Aneta Petroušková, Česká spořitelna

Možná znáte její Mýdlárnu Koukol, která vyrábí voňavá mýdla z bylin z volfartických luk. Možná ale nevíte o těch dalších počinech a také změnách pro rok 2024.

Když se Magdaléna Špeldová do něčeho ponoří, tak vždycky naplno. Mýdlárnu Koukol jsme už zmínili. Možná ale nevíte, že Magdaléna také zachraňovala kostel, předává každodenní činnosti a rituály našich prababiček dalším generacím a v roce 2024 plánuje velkou životní změnu.

Magdaléna je jednou z devatenácti letošních hybatelů. Když do programu Silnější hybatelé v září nastoupila, byla v náročné situaci: vyhořelá a paralyzovaná strachem, protože nevěděla, co dál. Což bylo zrovna u ní neobvyklé, protože vždycky jela paralelně po několika kolejích.

Těšení se na budoucnost! Linda Zrůstková a Magdaléna Špeldová.

S dětmi do Sudet

Po střední škole odešla z rodného Nového Boru do Prahy, tam si prožila divoké devadesátky a v roce 2000 se vrátila na sever – do Volfartic, obce se zhruba 700 obyvateli. „S manželem jsme tu koupili nádraží, které jsme zrekonstruovali na bydlení. Nechtěli jsme vychovávat děti v Praze.“

Narodily se jim brzy po sobě dvě dcery a Magdaléna o pár let později založila s dalšími maminkami spolek Slunovrat. „Jeho cílem bylo tvořit pro děti něco navíc. Třeba přidat do školky výuku angličtiny, což tenkrát nebylo běžné jako dnes. Nebo více kroužků, herní prvky na zahradě. Pořádali jsme i kulturní akce a podporovali řemesla.“

Zakladatelek ale bylo deset a každá měla trochu jiné představy, co by měl spolek dělat a jak. „Mezitím jsem šla ještě do zastupitelstva a už jsem to všechno nezvládala. Ujasnila jsem si, že potřebuju dělat něco, co naplňuje mě, ne plnit pokyny ostatních. Ani v samosprávě jsem se necítila svobodně. Dcery mezitím povyrostly, já měla víc času, a tak jsem v roce 2012 založila vlastní spolek Koukol v obilí.“

Koukol polní je zapomenutá a v ČR téměř vyhynulá rostlina. Stejně zapomenuté je i předení lnu na kolovratu nebo draní peří, což byly činnosti, kterým se kdysi běžně věnovaly naše prababičky a jejichž popularizaci se Magdaléna chtěla věnovat.

„Chtěla jsem tyhle zvyky udržet. Díky tomu jsem se dostala i k loukám. Zkoumala jsem, proč některé druhy rostlin mizí, a nechala konečně naplno propuknout svou vášeň k bylinkám. Odmalička jsem byla sběračka. Pořád jsem něco sbírala, nestačily mi maliny a borůvky, šla jsem po bylinkách. Hrozně mě to bavilo a uklidňovalo.“

Volfartický kostel

Od kostela k faře

Ještě když byla Magdaléna na rodičovské, začala se zajímat o volfartický kostel. „Je nádherný a unikátní, jeden ze čtyř rokokových v celé ČR. Chátral a obec se mu zpočátku nechtěla věnovat. Tak jsem konvertovala ke katolíkům a začala se o něj starat.“

S pomocí grantů a dobrovolníků ho začala postupně opravovat. A pak už byl jen krok k nedaleké faře. „Byla už tři roky prázdná, obklopená farními loukami. A tak jsem založila environmentální a sociální podnik Mýdlárna Koukol a všechno to do sebe zapadlo. Obnovili jsme jedno z původní řemesel, vyrábíme ručně mýdla metodou za studena. Využili jsme k tomu bylinky, které rostou na farních lukách. Začala jsem zaměstnávat dámy ve věku 55+, protože tady na venkově jsou minimální pracovní příležitosti. A dál pokračovala ve workshopech a programech pro školy, předávala dětem i veřejnosti lásku ke starým činnostem i přírodě.“

A co když se to sesype?

V průběhu všech svých aktivit ještě pracovně podporovala manžela-fotografa, například dělala dekor styling a food styling. „Jezdili jsme třeba na dva dny pracovat do Prahy. Zbylé dny jsem měla spoustu prostoru pro svoje aktivity, a zároveň jsem nemusela řešit příjem.“

O mýdla i workshopy byl zájem, Magdaléna dělala věci, které ji naplňovaly, dcery se dostaly na vysokou školu. Vypadalo to, že budou všichni šťastní až do smrti. Jenže pak přišel rozvod, dům zůstal manželovi a Magdalena stála před otázkou, co dál. Dala si na rozhodování čas dva roky, aby do toho nedávala emoce a získala odstup. Zůstat? Přesunout spolek? Dojíždět? Někomu ho předat?

„Prostě jsem nevěděla. Chvíli po rozvodu jsem se byla v Boru projít s kamarádkou, která mi řekla, ať se na všechno vykašlu a řeknu si, co bych opravdu chtěla. A já jsem si přiznala, že bych se chtěla vrátit do Boru. Mám tu kořeny, kamarádky, ta komunita je mi blízká.“

Magdaléna se na půl roku zastavila, aby mohla všechno přehodnotit. A uvědomila si, že ve Volfarticích nemá jedinou blízkou kamarádku. „Katka, nejbližší kamarádka a spoluzakladatelka obou spolků, která mi byla vždy obrovskou podporou a se kterou jsem dodnes v kontaktu, se vrátila do Prahy. Mé zaměstnankyně byly o generaci starší. Když jsem si chtěla s někým popovídat, stejně jsem jela do Boru. S ředitelkou DDM Smetanka Olčou Koutnou jsme tu například vytvořily s podporou Libereckého kraje nádherný EVVO program i s obnovou rituálů. Potřebovala jsem zpátky mezi lidi, Volfartice na mě najednou působily tíživě a bolestně.“

Osudové lázně

Na oné procházce s kamarádkou před dvěma lety míjely budovu bývalých městských lázní. Dům jí připadal nádherný a byl na prodej. Jenže Magdaléna neměla těch šest milionů… Lázně nakonec koupila mladá designérka z Lasvitu a letos v září Magdaléně zatelefonovala, že se jí podařilo dát výpověď nonstopu, který byl v budově v nájmu.

„Věděla o mýdlárně i o mně, a tak mi ten prostor nabídla. Napsala jsem Lindě, ke které jsem dřív chodila na kraniosakrální jógu, jestli ještě pořád shání prostor pro cvičení. Byla zrovna v Norsku, ale to nevadilo. Domluvily jsme se, že do toho půjdeme společně.“

A pak se najednou daly věci do pohybu. Momentálně probíhá rekonstrukce prostoru a Magdaléna s Lindou by chtěly lázně v únoru 2024 otevřít. „Bude tu jóga a přesunu sem i mýdlárnu. Necháváme to hodně otevřené, uvidíme, co nám Bor přinese. Možná zachováme jen část výroby a budeme se víc věnovat fytoterapii a aromaterapii. Podle toho, co bude zdejší komunita chtít.“

Magdaléně při rozhodování o osudu mýdlárny pomohlo i to, že její volfartické zaměstnankyně jdou příští rok do důchodu.

Lázně v Novém Boru

Zaseju znovu. Jen jinde

„Věřím, že nám v Boru pomůžou i místní sdružené organizace, se kterými už spolupracuju nebo jsme v kontaktu. Je to hodně o otevřenosti, člověk se nesmí uzavřít. Nevíme, kam všude nás to zavane, a byla by škoda zavírat dveře předem.“

Do Silnějších hybatelů naskočila týden před jejich začátkem díky Lucii Hyblerové z Breakfaststory. „Věděla, že jsem totálně vyhořelá a nevím, jak se pohnout. Tak mi nabídla, že mě přihlásí.“

Ze začátku jsem jen brečela a zpracovávala, co ve Volfarticích nechávám. Bylo ale úžasné sdílet svoji situaci s ostatními hybateli. Díky nim jsem si uvědomila, že mám z čeho čerpat. Ukázali mi, že se nemám čeho bát, že můžu začít znovu. Vzít všechno, co jsem se naučila a co jsem udělala, a začít s tím v Boru od začátku. Jak budu chtít já. To mi dodalo obrovskou sílu.“

Díky konzultacím ke komunitnímu rozvoji už třeba také ví, co udělala ve Volfarticích za chyby. „Když se bavíte s jedněmi sousedy víc než s druhými, je to špatně. Když chcete po školce nebo škole něco navíc, není to úplně jednoduché. Sudety mají obecně velmi specifické potřeby. Volfartice jsou nádherné, přes dvacet let jsem tu tvořila komunitu a další věci. Ale už se těším na nový začátek.“

Magdaléna ještě sklidí, co půjde, i když prý možná cestou něco shnilo. A na jaře zaseje. Nový projekt s názvem J E D N O · D U Š E · L Á Z N Ě s o generaci mladší partnerkou Lindou Zrůstkovou, se kterou se od sebe budou navzájem učit.

Článek vyšel také v newsletteru dobro.dějky.

Sdílejte článek
Sdílejte článek
Chci se o regionech dozvídat víc