Co je to ta participace?

Aby se lidem dobře žilo, měli by mít možnost ovlivňovat věci ve svém okolí. Participace je způsob, který jim to umožní – pokud se dobře uchopí a dotáhne. Je to taky způsob, kterým pracujeme právě ve velkých grantech. Nicméně, pro ilustraci se podíváme do Kolína a Kanic. 

Architektka Dominika Belanská, která se participaci věnuje od roku 2011, ji popisuje jako něco, co drží pohromadě rozkouskovanou společnost a umožňuje vytvářet spolupráci napříč všemi částmi společnosti. „Participace se dá použít na všech úrovních – státní, krajské i obecní. Důležité je, aby propojovala opravdu všechny vrstvy. Tedy jak sousedy navzájem, tak běžné lidi s těmi, kteří mají moc. Měla by vytvářet prostor pro setkávání, diskuzi a spolupráci. Aby se lidé mohli navzájem vyslechnout, pochopit, jaké má kdo priority a možnosti, a společně přijít s řešením.“

Anketa, procházka s architektem i posílání návrhů mailem

Pokud si lidé v obci nebo kraji jedou každý své a neposlouchají se navzájem, vznikají konflikty a nedůvěra. Každá participace by proto měla mít ambice zapojit co nejvíce místních lidí, i když ne všichni se chtějí nebo mohou zapojit. Obce a další samosprávy mají k dispozici různé nástroje: mohou lidi vyzvat, aby podávali návrhy, a z těch realizovatelných potom lidé vybírají a hlasují na společném setkání. Nebo mohou udělat anketu přímo na daném místě a ptát se kolemjdoucích, co jim v daném prostoru chybí. 

„To je docela dobrý způsob, protože ti lidé mívají k místu vztah – chodí tu do práce, venčí psa nebo prostor využívají jinak. Na základě podnětů pak může obec prostor přizpůsobit, aby sloužil místním tak, jak potřebují,“ dodává Dominika Belanská. Zajímavou formou může být i výstava nebo instalace s návrhem, jak by prostor šel proměnit. Nebo procházka veřejnosti s architektem. To vše jsou možnosti, jak může obec získat podněty od lidí a připravit návrhy řešení na následné veřejné setkání. Aktivní občané nebo skupiny mohou přijít s návrhem i sami, a obec na základě jejich návrhu může vyčlenit část rozpočtu jako participativní. 

Zpracovat, ověřit, odhlasovat

Participace je podle Dominiky Belanské proces, který se neustále vyvíjí. Nedá se odbýt jedním dotazníkem, je třeba důsledně zjišťovat, co by lidé opravdu potřebovali. Konkrétní postup a kombinaci aktivit je třeba přizpůsobit místu a situaci. „Zjištěné potřeby a názory se musí zpracovat. Pak se většinou formou veřejných setkání ověřuje, jestli je obec pochopila správně. Lidé také na těchto setkáních mívají řadu dalších připomínek a nápadů, které by se měly zapracovat.“ 

Obec musí vzít samozřejmě v potaz i další faktory, jako je rozpočet, připomínky jednotlivých městských odborů či architektů a další případná omezení. „Když se návrh upraví, mělo by proběhnout další veřejné setkání a/nebo kampaň, aby se lidé seznámili s finálním řešením ještě před tím, než se změny v prostoru zrealizují.“ 

U participace bývá největší výzvou usměrňovat vzájemnou komunikaci, protože aktérů veřejného prostoru je jednoduše moc a každý hájí své zájmy. Důležitou roli při veřejných setkání proto hraje facilitátor/ka. To je člověk, který dobře rozumí tématu i celému procesu, ale zůstává za všech okolností neutrální a nad věcí. „Dohlíží, aby vše probíhalo spravedlivě, a usměrňuje komunikační tok mezi lidmi. Aha, tenhle pán ještě vůbec nemluvil, a tahle paní zase mluví moc. Provází celým procesem, hlídá, aby se každý dostal ke slovu a měl prostor se vyjádřit.“

Plán je základ 

Každé participaci by měla předcházet důkladná příprava, během které je nutné nastavit pravidla a celý postup. Je důležité definovat, do jaké míry a jak se lidé budou moci do spolupráce zapojit, vzít v úvahu různé faktory – časové možnosti, dlouhodobé plány rozvoje, rozpočet. A jestli má obec kapacitu sestavit vlastní tým, který se participaci bude věnovat, nebo si přizve odborníky zvenčí.

Je třeba zvážit, kolik peněz může obec na participaci vyčlenit. Jestli návrhy tematicky zaměří, nebo nechá občanům volnou ruku. Musí sladit návrhy s dlouhodobými plány rozvoje obce a dalšími aktivitami. Musí rozhodnout, jakým způsobem se lidé budou moci zapojit. A musí sestavit tým, který se participaci bude věnovat. „Velmi důležité je zvážit kapacitu zainteresovaných úředníků. Ideální je, když jsou schopni vidět participaci jako něco, co dokáže zkvalitnit jejich práci. A když v sobě najdou odvahu dělat věci jinak. Porozumění participaci a souhra uvnitř úřadu jsou významným předpokladem toho, že se investovaná energie vrátí v podobě skvělého výsledku a spokojenosti zúčastněných,“ popisuje Dominika Belanská.

Velmi důležitou částí je i informační kampaň. Obec by měla využít všech komunikačních kanálů a dát lidem včas vědět o různých možnostech, jak se mohou do společného plánování zapojit. Důležitá je jednoduchost a přístupnost, aby se zvládl zapojit každý. S lidmi je třeba komunikovat i během celého procesu, aby se předešlo nedorozuměním a frustraci. Každý by měl vědět, proč se vybral právě tenhle návrh a proč ne ty ostatní. „Čím transparentnější vše bude, tím lepší dojem v lidech zanecháte. Měli by vědět, v jakém časovém horizontu se návrh zrealizuje, a ten termín by se měl dodržet,“ dodává Dominika Belanská. 

Při participaci je nejdůležitější upřímný zájem obce naslouchat tomu, co lidé potřebují. „Vyzvat lidi k diskuzi jen proto, že to vypadá dobře na fotografii, nebo proto, že se to vyžaduje kvůli financování, a stejně si to udělat po svém – to pochopitelně participace není. Všichni víme, jak je lehké ztratit důvěru a těžké ji získat. Spolupráce s lidmi vyžaduje transparentnost v konání a otevřenou komunikaci. Když obec postupuje ve věcech participace nevhodně, může občany odradit od toho, aby se v budoucnu zapojili do čehokoliv dalšího,“ uzavírá Dominika Belanská.
„Lidé na tato setkání často přicházejí s tím, že potřebují řešit úplně všechno – třeba parkovací politiku obce nebo spory se sousedem. Facilitátor/ka umí vrátit debatu tam, kam je třeba. Pomáhá lidem vnímat a soustředit se na to, co mají společného. Umí říct skvělé, tak na tomhle se shodneme, že? A o dalších věcech, na kterých se neshodneme, musíme ještě diskutovat.“

Právo na názor má každý 

Stává se, že si lidé během diskuze berou věci osobně. A nejen místní obyvatelé, ale i samospráva. „Nedávno na jedné konferenci mladí lidé prezentovali, jak vnímají životní prostředí, pracovní příležitosti a kulturu ve svém regionu. A otevřeně řekli, že si myslí, že v regionu chcípl pes, že se tu v kultuře nic neděje a práce není. To je docela běžný názor, který tuto skupinu reprezentuje. Jeden zastupitel místní samosprávy se ale hned ozval a měl potřebu se obhájit. Bral to jako výtku vůči své práci. Mohl se i cítit neuznaný. Dělá toho tolik, ale ti nevděční lidé to nevidí.“

Dominika Belanská poukazuje na to, že lidé by nejen během participace měli přijmout to, že každý má právo na svůj úhel pohledu. „Neměli bychom si to brát osobně. Naopak, ten úředník mohl mladé vyslechnout a říct si, že si zatím neuvědomují, že jsou součástí místního dění. A vzít to jako příležitost je do toho víc vtáhnout. Když se místo uzavření se do obranného postoje otevřeme možnosti vytvářet společný prostor pro spolupráci, dokážeme efektivněji ovlivnit, jak to bude v našem okolí vypadat. Postupně se také učíme kultivovat způsob, jak komunikovat své názory a potřeby.“

Článek je součástí seriálu o participaci, která je důležitá při velkých grantech České spořitelny „Dokážeme víc“ ve spolupráci s Nadací Via.