Jak se stalo, že trojnásobná matka-samoživitelka Adéla Žurková vozí ukrajinské děti na výpravy do Lužických hor, kde buduje edukační centrum? A proč usiluje o to, aby bylo v Praze víc motýlů?
Adéla Žůrková působí na pohled klidně, ale po pár větách pochopíte, že má v sobě zvláštní typ energie. Když po drsném rozchodu zůstala sama se dvěma malými syny a dcerou, která ji mohla navštěvovat jen jednou za čtrnáct dní, začala s nimi jezdit na zanedbanou zahradu nedaleko Karlštejna.
„Umožnila nám to rodina a vyráželi jsme sem každý víkend. Měli jsme tu hřiště, hráli jsme si s hlínou, lezli po stromech, pěstovali zeleninu. Bylo to stmelující a děti se naučily spoustu věcí – třeba překonávat překážky.“
Když o možnost užívat pozemek později přišli, bylo to sice smutné, ale také objevné. „Uvědomila jsem si, že člověk může ztratit jakoukoliv věc. Ale o to, co má v sobě, co se naučil a zažil, už nikdy nepřijde. A tak jsem přestala lpět na věcech. Když člověk navíc něco ztratí, je to pro něj zároveň i posun.“
V té době už děti odrostly a Adéla začala mít víc času a energie. Nejprve se vrhla na běhání a jógu, a pak se rozhodla, že začne pomáhat ostatním samoživitelkám. „Vím, čeho se tyhle ženy mohou dotknout. Jak mohou být zoufalé a jak to pak odnášejí děti. Začala jsem proto hledat vhodný pozemek, kde by šlo vybudovat zázemí. Chtěla jsem sem vozit děti samoživitelek. Aby měly hezké dětství, mohly být v přírodě, která léčí, a aby si jejich mámy mohly odpočinout.“ S přítelem projezdili půlku Čech, až jednou přijeli na pozemek nedaleko přítelových rodičů. V srdci Lužických hor.
Koleje, továrna a dráty
Když sem dorazili poprvé, nadšení v nich rozhodně nevyvolal. „Byl strašně blbě situovaný. Koleje, přejezd, továrna, dráty vysokého napětí, dráty nízkého napětí. Vlastně jsme sem jeli jen proto, abych si ho mohla odškrtnout.“
Pozemek ale měl něco do sebe a Adéla si nebyla jistá, jestli ho opravdu odškrtnout chce. „Tak jsem si na něj sedla a v duchu prosila o nějaké znamení, jestli ho mám vzít, nebo ne. Zavřela jsem oči – a najednou se kolem mě objevila spousta motýlů. Dobrý, říkala jsem si, ty jsou ale všude, to není žádné znamení. Chci nějaké větší… Zavřela jsem oči podruhé a nad pozemkem najednou létal čáp! To bylo větší, tak jsem ho vzala.“
Adéla ho tedy koupila a řešila, co dál. „Pořád mi vadil ten přejezd a koleje. Dva dny poté, co jsme ho koupili, srazil na jiném přejezdu půl kilometru odtud vlak dvě ženy, z toho jednu těhotnou. Další týden jsem přemýšlela, jestli ho nevrátit.“
Dalším třecím bodem byla továrna s hlučícími větráky. Adéla začala jednat s vedením, jestli by nebylo možné prostory kolem továrny osadit keři, které by hluk tlumily. Nakonec se dohodli, že keře budou. „Chodila jsem i po sousedech, jestli jim to taky vadí. Zároveň jsem chápala, že továrna je pro region důležitá, protože dává práci. Až jsem došla k názoru, že nechci dělat ve vsi rozruch. Naopak bych chtěla být spojovacím článkem.“
Každá slabina je vlastně přednost
Nakonec se rozhodla vzít všechny nevýhody pozemku jako výhody. „Dělám v energetice, vysoké a nízké napětí mi nevadí. A když jsme u kolejí a přejezdu, budeme prostě děti učit, jak je správně přecházet.“ Postavili tu týpí o rozloze 39 metrů čtvrtečních, do kterého se pohodlně vejde deset dětí. Neprší sem, ale nedá se vytopit. To Adéla považuje za výhodu, alespoň se děti otužují. Na pozemek už zasadili asi tisíc rostlin včetně keřů, které mají tlumit silný vítr.
V zimě 2022 byly přípravy v plném proudu a Adéla o nich živě psala na LinkedInu. Když začala válka na Ukrajině, dostala na základě svých postů nabídku od zaměstnavatele: jít na měsíc koordinovat uprchlíky ubytované v hotelu Slavia. Nakonec tu strávila měsíc, starala se zhruba o 130 žen a dětí a byl to prý zážitek na celý život. Během téhle doby se rozhodla, že bude pomáhat místním ukrajinským dětem.
„Byly tu zavřené, neznaly Prahu ani jazyk, a i jejich mámy si potřebovaly oddechnout a vyřídit svoje věci.“ Podpořila ji v tom Regina Dlouhá z rodinného Klubu K2 na Praze 10, která jí pomohla sehnat peníze a se kterou spolupracuje dodnes.
Čeština za pochodu
Od té doby vozí Adéla děti jednou měsíčně na víkend do Lužických hor a v létě pro ně pořádá volnočasový pobyt. Postupně se vykrystalizovala skupina dětí, které s ní jezdí pravidelně. Adéla hned na začátku odmítla tlumočnici a nemilosrdně své svěřence nutila, aby se učili česky.
„Děti dobře reagují na neverbální komunikaci, navíc ten jazyk je nám blízký. Mluvím na ně jen česky a ony se přirozeným způsobem češtinu učí. Také si hodinu denně píšeme deník, tím si prohlubují slovní zásobu. Každé dítě má svůj, zkraje psaly ukrajinsky a dneska už to zvládnou krásně česky. I celá táborová hra je o češtině.“
Od letošního března Adéla zároveň vede každé úterý turistický kroužek v Praze. „Jsme pořád venku a poznáváme město, kde žijeme. Učím děti jezdit MHD a dneska už je i vypustím z nějakého místa, aby si na Eden dojely samy.“
V rámci příměstského tábora plánuje i bojovku po Praze. „Je potřeba, aby se ztratily, jinak se nenaučí o sebe postarat, poradit si. Jsem zastáncem toho, že kolem desátého roku se děti mají začít osamostatňovat a kolem dvanáctého už mají být samostatné. A když si neví rady, vždycky se mohou někoho zeptat.“
Místo v Lužických horách nazvala Adéla U mistra Radila a Skřítka Řádila. Na děti tu čeká řada aktivit a na programu se podílejí Adéliny přátelé. Populární jsou například kurzy práce s hlínou a slámou, které pořádá její přítel.
„Chtěli bychom tady propojovat dětské skupiny, půjčovat týpí i dalším spolkům, aby si tu mohly udělat vlastní program. Ozvali se nám i lidé z domácí školy. Ale pořád jsme v budování, Lužické hory jsou daleko, a kromě toho pracuju na plný úvazek.“
Jak přilákat babočku
Momentálně se Adéla věnuje i další věci – bádá, proč v Praze nejsou motýli. Také k tomu ji přivedly ukrajinské děti, které si je chtěly vozit z Lužických hor do Prahy. Protože v Praze prostě nejsou. „Když jedu přes Lhotku do práce, všechno je posekané a není tu kousek vysoké trávy, ve které by se hmyz mohl schovat. A babočky tu nemůžou být, protože žerou kopřivy a ty tu vůbec nejsou.“
Adéla proto začala sbírat semena kopřiv, zkouší je pěstovat a chtěla by je pro začátek vysadit na pozemku u práce. „Potřebuju sehnat padesát kolegů. Pak můžu jít na personální, že bychom v rámci dobrovolnického dne chtěli osázet zdejší areál. Nevím, jestli to projde. Když ne, uděláme to někde jinde po Praze.“
Adéla se loni zároveň přihlásila do podzimního kola Silnějších hybatelů, aby se naučila lépe plánovat a zacházet se svou neutuchající energií. Propojování hybatelů považuje za extra důležité. „Navzájem se inspirujeme a držíme psychicky. Dodnes se vídáme a ty rozhovory jsou hluboké a nabíjející, vždycky se na ně těším.“
Dál tak může objevovat v obyčejných věcech neobyčejno a svými nápady propojovat lidi kolem sebe. Aby pak mohla poodstoupit a radovat se z toho, jak to všechno dobře rozhýbala. „Díky tomu rostu a můžu se posouvat dál.“
Článek vyšel také v newsletteru dobro.dějky.cz.
">
">
">