Na kopci nad Svídnicí, která od sedmdesátých let spadá pod obec Dymokury, dlouhá desetiletí chátral starý ovocný sad. Neprostupná džungle ale nadchla jednu ženu, která se rozhodla vdechnout mu nový život. A dát věci do pohybu.
V roce 1954 věnovala obec sad místním lidem, kteří neměli svoje zahrady. Lidé mu dali název Sad míru, vysadili tu jabloně, třešně a ořechy a začali pěstovat vlastní zeleninu a ovoce. Desítky let o svoje zahrádky pečovali, až přišla sametová revoluce. „Poté došlo ke generační obměně, část lidí se také odstěhovala, a nová generace přestala mít o zahrádkaření zájem,“ konstatuje starostka Dymokur Ludmila Kubálková. Obec neměla peníze ani lidi, aby sad udržovala, a tak sad postupně zarostl nálety a místní na něj zapomněli.
Obývák jako divadelní sál
Rok 2015. Do Svídnice se stěhuje Vendulka Burger se svým mužem Borisem Vojtkem. Vendulka je úspěšná divadelnice, zakladatelka Spolku Budil a také dcera herečky Evelyny Steimarové a textaře Zdeňka Rytíře, což ovšem zmiňuje jen nerada. „Nikdy jsem nechtěla být mediálně slavná ani využívat toho, že pocházím ze známé umělecké rodiny. Změnila jsem si kvůli tomu i jméno. Ráda buduji věci sama od píky,“ vysvětluje Vendulka Burger. Umělecké geny ovšem nezapře. Dvanáct let žila v Paříži, kde vystudovala divadlo, tři roky také jezdila s profesionálním divadlem po světě. Pak jí ale Paříž začala být moc velká, a tak se vrátila do Prahy, kde v roce 2007 založila divadelní Spolek Budil. Mimochodem Budil podle prapradědečka Vendelína Budila, jak jinak než slavného režiséra a divadelníka. „Prý jsem po něm paličatá. A také ráda budím v lidech talent.“ Vendulka si mimochodem zakládá na tom, že její řemeslná divadelní škola funguje celou dobu bez dotací. „Na svou práci, kterou umím, žádné dotace nepotřebuji.“
Budovu bývalé hospody objevila ve Svídnici náhodou a okamžitě se zamilovala. „Je to dům snů! Mám obývák veliký jako divadelní sál, se čtyřmetrovým stropem. Nic lepšího pro život jsem nenašla,“ líčí Vendulka. Když se sem se svým mužem nastěhovala, bylo jí hned jasné, že se nemůže tvářit, že svět končí u plotu zahrady. „Chtěla jsem od samého začátku přinést něco komunitě. Nejen divadlo, ale i něco dalšího.“
A tak začala znovu psát kroniku obce, kterou od padesátých let vedl pan učitel Sobota a poté pan Kučírek – až do let sedmdesátých. Živá kronika Svídnice běží na Facebooku a jednou za dva roky Vendulka posbírá fotografie dokumentující život v obci a nechá je zvěčnit do podoby ručně vázané knihy, která je uchována na obecním úřadě, v archivu i u ní doma.
Společně to dokážeme
Při zjišťování informací o obci Vendulka často mluvila s panem Šimůnkem, místním rodákem a tatínkem dymokurské starostky. A byl to právě pan Šimůnek, který ji na Sad míru upozornil. „Dlouho jsem ho nemohla najít, byla to neprůchodná džungle na kopci. Říkala jsem si, že přemluvím místní chlapy, aby se o sad začali trochu starat, sbírali ovoce a dělali z něj pálenku. Ale pak přišel covid, umělci neměli co dělat, a tak jsem si řekla, že do toho půjdu sama.“
Jednou z žaček její divadelní školy byla shodou okolností i Adéla Fialová, která bydlí nedaleko Svídnice a pracuje v České spořitelně. Právě Adéla upozornila Vendulku na program Dokážeme víc. Vendulka podala žádost o dotaci na obnovení Sadu míru a uspěla. Od podzimu 2021 díky tomu probíhá čištění pozemku, vyřezávání náletů, štěpkování a úprava terénu, na čemž se podílí i řada místních lidí. Kromě Borise Vojtka pomáhají třeba manželé Kadeřábkovi ze zahradnictví v Dymokurech, Jaroslava Holánková, Jiří Novák ze Školek Kalvoda, který na podzim dodá sadu ovocné stromy, nebo zmíněná Adéla Fialová. Do čištění sadu se zapojili i zaměstnanci České spořitelny v rámci Dne jinak. „Přijelo sem šest ajťáků, kteří odvedli neuvěřitelný kus práce. V rámci akce Spořka Českem zase dorazila Romana Kaderková, která nás velmi podporuje. Přivezla plnou tašku perníčků, uhradila občerstvení pro brigádníky na dva dny a slíbila, že na podzimní sázení stromů dorazí další část dobrovolníků z České spořitelny.“
Zasaď strom a starej se o něj
Na nákup stromů a keřů se podařilo Vendulce získat dotaci od Ministerstva životního prostředí. Sázet se bude v říjnu a listopadu letošního roku, a i tuhle akci místní hybatelka ještě rozvinula. „Každý sem může přijet zasadit strom. Kdo ho zasadí, také ho adoptuje, dá mu jméno a bude se o něj starat. Třeba tím, že ročně přispěje malou částkou na další péči o něj.“ Původních stromů se bohužel podařilo zachovat jen pár. „Zbytek byl napadený a musel pryč. Chceme sem vysadit stromy, které do Středolabské tabule historicky patří. Hrušky, třešně, jabloně, jeřáby, meruňky… Když se sad vyčistil, odměnil se nám nádherným výhledem do celého kraje.“
Zbytek peněz z dotace zaplatil Spolek Budil za likvidaci náletů kořínků. „Přijel pán z firmy Atoli, pět dní tu jezdil bagrem a srovnal polovinu sadu. A doslova za hubičku. Sad už nyní plní i svou komunitní funkci. Máme tu například zatravněný plácek, kam chodíme každou neděli meditovat a cvičit. Je tu houpačka pro děti, ohniště, budujeme přístřešek pro 10 lidí, aby tu mohli přespat brigádníci. Bude tu i improvizovaná střecha, terasa a kuchyň, ale celé to bude zasypané hlínou a zatravněné, takže ty přístřešky nebudou téměř vidět.“
Práce se stromy jako terapie
Spolek Budil počítá i s následnou péčí o vysazené stromy. Například s dostatečnou zálivkou v případě suchých let, ochranným pletivem proti zvěři nebo odstraňováním prorůstající trávy minimálně jednou za rok. V roce 2024 by mělo začít zakládání úlů. V plánu je i výroba suvenýrů (med, marmelády, pálenka nebo medové svíčky), přičemž část produkce bude sloužit lidem, kteří o sad pečují.
A z čeho má Vendulka Burger největší radost? „Vidím za námi velký kus práce a postupně se do péče o sad zapojuje čím dál víc lidí. A dokonce už máme i jednoho zaměstnance! Kamarádka nám poradila, že můžeme získat dotaci z Evropské unie na zaměstnance, který je dlouhodobě vedený na úřadu práce. Dala jsem inzerát do místního občasníku a přihlásil se mi pán přímo tady ze Svídnice, který byl dlouhodobě psychicky nemocný a v hmotné nouzi. Práce se stromy je prý jeho terapie! Máme ho na půl úvazku, ale v sadu je prakticky pořád. Hlídá ho, když tam nemůžeme být, stará se o něj a práce v něm mu jednoznačně prospívá. I to je způsob, jak může sad sloužit místním a přispívat k lepšímu životu v obci.“
Projekt Obnovení Sadu míru byl realizován s podporou grantového programu České spořitelny „Dokážeme víc“ ve spolupráci s Nadací Via.
">
">
">