Nechtěl jsem se stěhovat do bývalé hornické čtvrti. Netoužil jsem po brigádách se sousedy. Nevěřil jsem, že by na takové aktivity někdo dával peníze. A rozhodně jsem nečekal, že bych grant mohl získat já. Nakonec v kladenské čtvrti Podprůhon bydlím rád a práce v místním spolku mě baví. A proč to tak dopadlo? Jak říkají Francouzi: „Cherchez la femme…“ (a šunkofleky).
Když před 17 lety moje žena Lenka přišla s tím, že se v kladenské čtvrti Podprůhon prodává dům a že bychom se na něj mohli jet podívat, nebyl jsem příliš nadšený. Vyrůstal jsem v Kladně a původně hornickou čtvrť Podprůhon jsem si pamatoval jako tmavou, nevlídnou čtvrť, plnou potenciálních nepřátel, kam jsme jako kluci chodili na výpravy do „Stínadel“. Jenže Lenka hned od začátku viděla Podprůhon jako sluncem zalitou čtvrť protkanou úzkými romantickými uličkami a plnou milých lidí. Obvykle jí nedá moc práce mě přesvědčit. Ale tady šlo o zásadní věc, vybírali jsme přece místo, které bude svědkem největší lovestory jednadvacátého století! Lenka viděla, že už se mnou jinak nehne a tak mi udělala moje oblíbené šunkofleky. Hypotéku jsme za pár dní podepisovali s úsměvem na rtech.
Beru „Stínadla“ na milost
Náš nový dům nebyla úplně novostavba a bylo na něm dost práce. Jednoho slunného červnového dne jsem spravoval oplechování na střeše, kterou tak trochu zatékalo. Mlátil jsem kladivem do střechy a nadával, co jsme to koupili za barabiznu. Najednou slyším skupinu Brutus a její Dlažební kostku. Naživo! Z hřiště pod naším barákem. Okamžitě mi to zvedlo náladu. S úsměvem na rtech jsem si otevřel pivo, lehl na střechu a vychutnal si celý koncert. Poprvé jsem pocítil záchvěv sympatie k naší nové čtvrti. Až později jsem se dozvěděl, že se jedná o akci Kladenské dvorky, kterou pořádá vždy začátkem června místní Spolek Podprůhon, a že koncerty jsou tu celkem běžná věc. Vlastně je to takový fesťák a výstava v jednom. Během jednoho víkendu projde naší čtvrtí asi pět až 10 tisíc lidí (těžko říct, vstupné se nevybírá). Kladenské dvorky měl rád a vystavoval na nich například i Olbram Zoubek.
Kromě občasného zatékání se nám bydlelo s Lenkou hezky, nezbylo mi tedy, než se naučit mít tu naši čtvrť rád. Do jejího života jsme se ale pár let nijak nezapojovali, rekonstruovali jsme nejen dům, ale i chalupu, čas jsme neměli ani na své kamarády, natož na čtvrť.
„Stínadla se bouří“ …a já také!
V době, když už jsme měli dokonce i terasu, jsem si jednou večer po práci na té terase seděl. Pil jsem zasloužené pivo a plánoval, co budu dělat o nadcházejícím víkendu. Předpovědi počasí byly létu nakloněné a tak můj plán zahrnoval aktivity jako dlouhé válení se v posteli, snídani na terase, bazén, pivo, oběd, pivo, polední klid na lůžku a pár dalších, veskrze příjemných věcí. Když se ke mně na terase připojila Lenka, radostně oznámila: „Domluvila jsem nám na víkend brigádu“. Vykulil jsem oči a zalapal po dechu. Prvotní překvapení rychle vystřídalo naštvání. Diskuze na téma „Proč má proboha někdo potřebu chodit o víkendech na brigády?“ a „Tam budou cizí lidi? Dyť víš, že jsem introvert a nemám rád cizí lidi!“ a „Jak se to dá teď hned zrušit?“ nikam nevedla. A musel jsem vypadat dost vykuleně, protože když Lenka viděla můj výraz, zvedla se ze židle a šla vařit flíčky a uzené.
Každá podprůhonská brigáda má dvě části. Pracovní a popracovní. Ta první, pracovní, je samozřejmě pruda. (I když musím přiznat, že je to pak dobrý pocit návštěvám na procházkách říkat věty jako „Támhleten bylinkový záhonek, ten jsem dělal já.“ a „Jo, jo, tu studánku taky.“ Detaily typu, že nás na tom pracovalo 15, by stejně nikoho nezajímaly.) Když jsme končili naší první brigádu, hřál mě pocit uspokojení z vykonané práce. Díval jsem se na ten čerstvě zrytý, vypletý, obezděný a zasazený záhonek a cítil jsem, že to pivo co mám v ruce, si fakt zasloužím. A taky jsem se těšil, že večer doženu svůj víkendový plán, který jsem zanedbával (válení, bazén, pivo…) Předseda spolku ale zavelel, že se přesouváme k němu na zahradu. Hrklo ve mě, že jdeme ještě třeba kopat díru na sucháč, nebo něco podobného.
Obava byla zbytečná. Následovala část popracovní. Pilo se a hodovalo, každý ze sousedů něco uvařil, upekl nebo donesl v kapalném stavu. Když jsem se konečně dostal na smrt vyčerpaný domů a nevysprchovaný se svalil do čistých peřin, Lenka nadhodila: „Ta brigáda byla celkem fajn, ne?“ Hrdost mi nic takového přiznat nedovolila, pronesl jsem tedy jen „Hm“ a usnul. To jsem ještě netušil, jak mě druhý den budou bolet záda a hlava. Z těch neznámých lidí se stali naši přátelé a hlava a záda mě bolely ještě mnohokrát.
Dochází mi argumenty
O iniciativě „Dokážeme víc“ jsem se dozvěděl od mé sestry Mileny, která rovněž pracuje v ČS a kterou tyto věci tak nějak baví. Milča zná náš spolek a tak jí napadlo, že právě my bychom si o grant požádat měli. Její návrh jsem přijal s všeříkajícím „Hm.“ A do toho „Hm“ jsem se snažil dát s veškerou naléhavostí to, že zrovna teď mám plno práce a nemůžu se zabývat nějakými formuláři. Napřed musím dokoukat Simpsonovy a pak jdu s klukama do hospody na mariáš. Kde bych si jako mohl vyšetřit chvilku na nějaké žádosti s nejistým výsledkem?
Když Milča po týdnu viděla, že se nic neděje, řekla o tom Lence. Věděl jsem, že teď už jde do tuhého. Lence jsem zopakoval své „Hm“ a pokračoval jakoby nic ve svém náročném projektu. Vymýšlel jsem stojan na víno a nemohl se rozhodnout, jestli na 24 lahví není moc malý. Podvědomě jsem tušil, že „Hm“ tentokrát stačit nebude. Přesto jsem doufal, že to Lenka vyhodnotí jako nepodstatnou záležitost, s níž nemá cenu kazit si rodinnou pohodu. Nevyhodnotila. Snažil jsem se tedy vysvětlit, že nám stejně nikdo žádné peníze nedá. Říkal jsem: „Všechno jsem si vždycky musel tvrdě vydřít těmahle rukama!“ a zdvihl jsem své jemné ruce pěstěné ruční krémovou smetanou od La Prairie, abych dodal svým slovům patřičnou váhu. Nevěřil jsem, že by někoho mohl jakýkoliv náš projekt zaujmout. A to, že by na něj dokonce mohl finančně přispět, mi přišlo jako sci-fi. Jenže Lenka ví, jak na mě. Když jsem dojedl hrnec šunkofleků, stáhnul jsem si přihlášku a tu jsem poctivě a bez řečí vyplnil a poslal.
Pak už to šlo jako na drátkách. Následoval telefonát od Nadace VIA, že náš projekt byl vybrán k dalšímu posouzení a pak, asi za měsíc, že náš projekt je jeden z těch, který peníze dostane, a to dokonce v plné výši. No japa by ne, vždyť jsem to přeci říkal!
Projekt Vybudování naučné stezky Podprůhonem byl realizován díky grantovému programu České spořitelny „Dokážeme víc“ ve spolupráci s Nadací Via. Uskutečnil se v roce 2019 a stál 63 000 Kč.
">
">
">