Kdysi přicházeli do Neratova v Orlických horách lidé, kteří věřili, že je uzdraví zdejší soška Panny Marie a voda z pramene, který dodnes vyvěrá u kostela. Tento barokní chrám vznikl v první polovině osmnáctého století právě kvůli tisícům poutníků. V roce 1945 vyhořel – plameny jej pohltily po zásahu ruské střely. Potom kostel dlouhá desetiletí chátral a před zánikem stála i celá pohraniční obec. Od roku 1991 se ale všechno začalo obracet k lepšímu.

Život do vsi vrátil Josef Suchár, charismatický kněz a vizionář. Založil Sdružení Neratov a spolu s komunitou stejně smýšlejících lidí navrací obci život. Poničenému poutnímu místu, jehož historie sahá do 17. století, se snaží dát nový rozměr – smíření s minulostí i s jinakostí. Vysídlenou vesnici společně s handicapovanými lidmi postupně obnovili. Opravili kostel, domy, hospodu, obchod… Založili chráněné dílny, časem zřídili speciální školu pro děti s mentálním postižením a postavili ubytovnu pro nové návštěvníky. 

Těch sem přichází čím dál víc. Ať už na výlet za zázrakem, anebo za inspirací, které je tu víc než dost. Na kdysi zapomenutém místě s rozpadlými domy, kde žili v roce 1989 pouze dva lidé, se podařilo vybudovat ekonomicky soběstačné dílny a pivovar. Inspirativní je i celkový přístup Neratovských k sociálnímu podnikání a jeho financování, se kterým jim už od roku 2014 pomáhá Česká spořitelna.

Příběh faráře Josefa Suchára

Poprvé Neratov uviděl někdy v polovině osmdesátých let, když jako tajně vysvěcený kněz připravoval nedaleko tábor pro děti. Na jednom z mnoha kopců pohraniční krajiny si všiml zřícených zdí, jimiž prorůstaly stromy. Pozůstatky kostela jako by volaly o pomoc a Josef tuto prosbu vyslyšel „Tehdy jsem sobě i Bohu slíbil, že udělám všechno pro to, aby se tady zase jednou konaly bohoslužby. Že sem vrátím život.“

Za pár let, tentokrát už ve svobodné zemi, se Josef řízením osudu stal farářem většiny farností v Orlických horách. Znovu se tak ocitl před ruinou s propadlými klenbami, která pomalu mizela v nánosech hlíny. Přišel čas naplnit slib a odepsanou stavbu zachránit – a s ní možná i vysídlenou vesnici. Kněz oslovil několik rodin chalupářů z okolí s žádostí o pomoc. K práci přizval také lidi bez domova, o které se v té době staral. Společně kostel vyklidili a postupně opravili.

„Rozhodli jsme se, že zde budeme bydlet a uděláme z Neratova poutní místo smíření. Jeho princip je v konkrétní pomoci potřebným, a zvláště dětem. Ale ne tak, že tu pro ně budeme něco dělat, nýbrž že společně s nimi obnovíme naši vesnici.“

Tak se zrodila myšlenka Sdružení Neratov. Jeho členové staví a provozují zařízení pro lidi, které společnost povětšinou odepsala – dospělé a děti s mentálním i jiným postižením. Lidé s handicapem zde našli chráněné bydlení, speciální školu i práci. Noví vesničané tu postupně zapouštějí kořeny, opět se zde konají poutě, ale také koncerty a divadelní festival. Těžko uvěřit, že ještě nedávno tu byly jen zbytky vysídlené obce. „Zázraky se opravdu dějí. Pro mne samotného je jedním z největších zázraků změna lidského myšlení. Že se dá něco opravit a napravit.“

Když jsme sem přišli, nebylo tu prakticky nic

Sestry Jana Němcová a Marie Malíková z Prahy jezdívaly do Neratova dlouhá léta jen na chalupu. V roce 1991 je oslovil nový kněz a pozval je na menší brigádu, ze které se stala týdenní akce. Jana a Marie s dalšími dobrovolníky pracovaly od rána do večera. Společně vyvezli stovky kubíků zeminy a sutě, ale výsledek stál to za to. Torzo barokního kostela bylo připraveno pro první mši po velmi dlouhé době.

„Když bylo hotovo, páter Suchár se zeptal, jestli není škoda jen tak skončit. Že by se mělo něco udělat, aby tady kostel nezůstal sám,“ vzpomínají Marie s Janou, původním povoláním dětské zdravotní sestry. Do roka se s rodinami do zpustlého Neratova přestěhovaly natrvalo a s nimi během krátké doby dohromady sedmnáct dětí. Více než třetinu z nich, děti s mentálním postižením, měly Jana a Marie v pěstounské péči. Kromě ruiny kostela a polorozpadlých domů nebylo v místě prakticky nic. Obě rodiny našly domov ve vybydlené škole, která prošla rekonstrukcí jako první.  

Společenství se rychle rozrůstalo o další starší děti i dospělé, kteří neměli žádné rodinné zázemí. „Neratov jsme budovali společně. Snažili jsme se jim pomáhat, a oni pomáhali zase nám. Nechtěli jsme být ústav, záleželo nám na zachování rodinných vazeb,“ říká dnes už mnohonásobná babička Marie, která se stala náhradní matkou nebo alespoň tetou pro mnohé z příchozích dětí.

Péče o handicapované klienty a jejich vzdělávání přivádí do obce další nové obyvatele. Dnes jich zde trvale žije už téměř sedmdesát. Vznikají nové vztahy, tu a tam je třeba vystrojit svatbu nebo pokřtít narozené děti. Neratov se stal skutečným domovem, odkud se odjíždí jen na chvilku – vyřídit to nejnutnější, a honem zpět do pohody a bezpečí, kde se lidé navzájem potřebují.

Proměny neratovského kostela

Osudy obyvatel Neratova jsou už od 16. století do značné míry spjaty se zdejším chrámem. Malý protestantský kostelík se časem změnil v katolický poutní chrám Nanebevzetí Panny Marie, do kterého se nakonec trefil opilý ruský voják pancéřovou pěstí, aby tak symbolicky zahájil divoký poválečný odsun téměř dvou tisíc sudetských Němců. Jen zázrakem nedošlo k nařízené demolici. Kostel stál dál, aby pomohl do opuštěné vesnice přivést nový život.

Lidem učaroval natolik, že měli potřebu být mezi jeho zdmi, i když dlouhou dobu bez střechy nad hlavou. O fascinující zážitek mše pod širým nebem však nikdo nechtěl přijít, a proto, když se rozhodovalo o rekonstrukci kostela, zvítězil návrh skleněného zastřešení. „Nevracíme kostel do baroka. Zachovali jsme, co z něj zůstalo, ale zároveň směřujeme k tomu, co je nové. Proto je pro nás důležité světlo, světlo naděje. Proto ta prosklená střecha…“

„Příběh našeho kostela připomíná situaci lidí s handicapem. Lidský život jsme také dostali krásný a veliký, ale stačí trocha lidské hlouposti a lhostejnosti – a může z něj být troska. Důležité je si uvědomit, že to tak nemusí skončit,“ vysvětluje Josef Suchár.